Každá rasa Ornilie má svou řeč darovanou Starým bohem, který ji stvořil. V případě Élidáin, kteří se dnes dělí na Élejce a Argovijce, je Farchgrind Šedý vlk obdařil zvláštní, dnes již téměř zapomenutou řečí, nazývanou folweri. Jejích slov se dodnes používá v obřadech sloužících k uctívání Šedého vlka či jeho následovníků a v magických rituálech.
Folweri neměla psanou podobu; proto jsou rané dějiny Élidáin tak chudé na informace – jsme odkázáni na zdroje ostatních ras, především trpaslíků a Xarů. Zlomovým okamžikem, kdy započaly psané dějiny Élejců, byl rok 43 a.l. (snad), kdy legendární héros Deukalión (o jeho původu – i existenci – se vedou vášnivé spory) nalezl v proslulém Nearijském labyrintu desky z černého kovu, v nichž byl vepsán kompletní záznam abecedy. Díky božskému vnuknutí (?) pochopil účel a přesný smysl zobrazení a mohl zanechat první psanou zprávu v dějinách Élejců (ztratila se – překvapuje Vás to?).
Tolik legenda. Skutečnost je patrně daleko prostší. Již předtím se musely určité skupiny Élejců dostat do kontaktu s psanými texty, zvláště pak při styku s vyspělými civilizacemi Angadhů, Xarů či trpasličích Khordaim. Tzv. nearijské písmo, pojmenované dle místa údajného nálezu, je totiž exaktním pozdně xarským způsobem psaní záznamu.
Zde je třeba krátce odbočit. O prvopočátcích xarské říše toho víme velice málo a o kultuře této prastaré rasy ještě méně. Za dob impéria (míněno je tzv. druhé království Domu Xeltrone) se již v říši užíval jako hlavní dorozumívací prostředek tzv. ammurt, přičemž není jisté, jestli zde řeč dala vzniknout písmu či naopak. Je pravděpodobné, že ammurt je ekvivalentem folweri u Xarů; i jeho pozůstatky přežívají v magických rituálech a obřadech.
Snaha o utajení magických praktik, které si nárokovala pouze úzká skupina vyvolených, vedla k odklonu od ammurtu v původní podobě. Postupně se vyvinula nová řeč, xari. Existují tři způsoby zápisu xari; nejnovější z nich je totožný s archetypem nearijského písma. Élejci ovšem nemohli přesně zkombinovat nalezenou abecedu s vlastní řečí; rozšířilo se proto lavinovitě užívání tzv. nearijštiny. Tato řeč vznikla vlastním výkladem xarské abecedy a jejím přizpůsobením potřebám Élejců. Měla některé styčné plochy s xari, ale dosti se od něj lišila; za staletí vývoje získala ucelenou podobu a vlastní systém. Síla nearijštiny byla taková, že v některých oblastech osídlení či formálních procedurách přetrvala dodnes (např. v označování úřadů císařského dvora).
Roku 482 a.l. vynalezl geniální filozof, polyhistor a mudrc Volcatius Tullus novou formu písma (Volcatiovo písmo), přizpůsobenou potřebám původní élejštiny. Ta už prakticky vůbec nepřipomínala původní folweri; navíc se různila v desítkách dialektů a nářečí. Některé skupiny se od sebe dosti vzdálily. S koncem pátého století začal význam nearijštiny pomalu, ale jistě upadat.
V dnešní situaci rozeznávají lingvisté několik základních forem élejštiny. Hlavním směrem je midreik, užívaný v Middenlandu a částečně i v Sothlandii. Nordreik se vyvinul v Nordherei, liší se však relativně málo. Südreik je dominantním nářečím kolem Velké řeky Lork, ať už v Argovii nebo Élidě (na jihu je zváno též lorki nebo gue-doilé). V Císařství již málo se vyskytuje untereik (v Argovii talani). V Ivernessu je hlavním nářečím meereik (iveri); krom toho se vyskytuje dosti exotická skupina ungareik (magri), která tvoří menšinu nejen v Ivernii, ale i v Aqueducu, Siradii, Sarrelouis a Naristii. Pochází patrně z nějaké izolované skupiny obyvatelstva.
Co se týče srozumitelnosti a převodů:
– hlavní město Élidy , hrdě nazývané Trůn světa. Zdaleka největší město kontinentu – žije v něm více než 600 000 obyvatel (cca 620 000). Sídlo císaře, dvora a nejvyšších zemských úřadů, jakož i Bílého kardinála, velekněze Slunečního kultu. Rozlohou se vyrovná panství zámožného barona, existuje dokonce kasta „ardahanských baronů“, vzniklá ze šlechty, jejíž pozemky Ardahan pohltil. Tato skupina byla základem pro civilní řádové kolegium Cordeliere, do nějž jsou jmenováni zasloužilí, leč nemajetní šlechtici, nebo lidé povýšení do šlechtického stavu, jimž je buď vyplácena renta, nebo obdrželi donaci přímo z městského majetku (součástí Ardahanu je pochopitelně značné množství nemovitostí císařské komory). Řád má kolegiátní kapli v Neuklosterském purkrabství, čímž je zdůrazněno elitářství jeho příslušníků. Cordeliéři jsou významnou mocenskou položkou v Ardahanu a jsou častými aspiranty městských úřadů, které mají v Ardahanu více prestižní charakter než kdekoliv jinde. Jejich aktivity se nicméně omezují na město a jsou zejména majetkového rázu. Přímo ve městě je i základna Sluneční legie a kasárna dalších armádních složek. Velký přístav na řece Demmin zajišťuje kvalitní a rychlé spojení s Meranienem, Sarthe, Lagery, Vindana Portem a městy v Marazionu. Významným místem jsou pak Císařská Univerzita, která obsahuje fakultu lékařskou, právnickou, filozoficko-alchymistickou a veřejnosprávní, jejíž absolventi nalézají uplatnění v císařských službách. Mimo jiné z iniciativy absolventů vzešla právě zaváděná Císařská pošta, která s úspěchem organizuje přepravu zásilek v zemi, byť prozatím jen ve velmi omezeném měřítku. Univerzitě samozřejmě konkuruje celá řada soukromých (vesměs církevních) vzdělávacích ústavů a právo výuční mají i cechovní mistři jednotlivých oborů, ale Univerzita si udržuje vysoký standart absolventů. Soukromý sektor se tak uplatňuje zejména ve vzdělání nižších stupňů – dětí a mládeže. Stát však i zde organizuje mnohé, např. základní vzdělání pro děti vojáků a úředníků či pokračovací semináře. Také Vojenská císařská akademie patří k nejšpičkovějším ve světě.
Ardahan je jako hlavní město élejského císařství také pochopitelně hlavním kulturním centrem. Po dlouhé vládě „vojenského císaře“ Valeria Sorana nyní nastupuje éra umění a „filozof na trůně“, císař Aurelius Marcianus, udává tón ve filozofii a poezii. Nákladná rekonstrukce starobylého Fabiánského divadla a ohlášená výstavba nového divadla Císařského podporují rozmach divadelních her. Aurelius dokonce založil Císařskou divadelní komoru, která má dohlížet nad kvalitou kulturního dění v Ardahanu. Několik význačnějších umělců již otevřelo ve městě herecké či divadelní semináře a školy.
– centrální město Leiwenského knížectví. Starobylé místo s nejstaršími dochovanými záznamy z roku 522 př. a.l., jehož obyvatelé jsou na své město velice hrdí. Lignitium čítá na 47 000 obyvatel, je tedy výraznou dominantou kraje. Od počátku své městské existence bylo trnem v oku Leiwenským pánům, neboť po podrobení vzbouřeného Sertollia Nepota králi Fulviu Augustovi II. roku 681 a.l. byla pevnost v Lignitiu předána královské moci, což přineslo měšťanům obrovské výhody. Samostatný rozvoj nezávislého města trval více než pět set let. (Nepos se stejně nevykoupil. O dva roky později jej August nechal uvěznit a nahradil ho jeho vzdáleným bratrancem Aquilliem Longem, který byl i královým příbuzným, čímž jen přiložil polínko známé argovijské mánii „hlavně ať jsme všichni příbuzní“, která v dějinách Jihu nadělala už tolik škod. Na okraj – Nepos po dalších šesti letech zemřel a Longův syn Aquillius Sacer (přízvisko získal když ho proklel élejský Bílý kardinál) dosedl v padesáti dvou letech na argovijský královský trůn…). Konec všemu učinila – jako v mnohých dalších případech – nedávná občanská válka, která ukončila dvousetletou hegemonii Salfiorovských vládců a nastolila dosud nepříliš známý rod Duiliovců, vzdáleně spřízněný s předsalfiorovskou dynastií Lentulů. Jejich přímý potomek, současný Leiwenský kníže Lentulus Crassipedes, byl pochopitelně nejmocnějším oponentem Salfiorů a bez jeho účasti by Tarquidus Duilius nikdy trůn nezískal. Odměny, které musel nový král rozdat byly bohaté a značně oslabily suverénní postavení panovníka, kterého požívali vládci předchozí dynastie. Jednou z hlavních změn bylo předání města Lignitium pod svrchovanost Leiwenského knížete, což vzbudilo ve městě prudkou vlnu nesouhlasu. Počínání knížecích úředníků, kteří vystřídali městskou správu, vyvolalo takovou bouři nevole, že se město vzbouřilo, zajalo čelné představitele správních orgánů a zavřelo brány. Když však Sokolí jezdci nedaleko městských hradeb rozprášili ozbrojené houfy exulantského šlechtice Sicheria Mestereta, který se po válce živil banditismem v kraji, neboť přišel o své statky (a kterého vzbouřenci požádali o pomoc), město se po několikadenním vyjednávání podvolilo s podmínkou beztrestnosti a přešetření stížností. K tomu však nikdy nedošlo a kromě drobných výměn na správních postech pokračovala předchozí politika. Po náznacích dalších projevů nevole došlo náhle k vlně úkladných vražd, při nichž zahynulo půl tuctu představitelů opozice, další uprchli či zmizeli beze stopy. Zavládl strach. Neomezeným pánem Lignitia se stal z vůle knížete Fritz von Halstain, Nejvyšší soudce – élejský šlechtic původem z daleké Cornovie, který zavedl vládu teroru. Během neuvěřitelně krátké doby vybudoval rozsáhlou síť špehů a informátorů a proslul krutými tresty. Veřejné mínění jej pochopitelně obviňuje z organizace vražd oněch patricijů, ale důkazy nejsou žádné. Proslýchá se, že pachateli jsou Spuriánští černí mstitelé, což samo o sobě stačí k tomu, aby dál nikdo nepátral. Atmosféra ve městě je každopádně nyní velmi napjatá.
Lignitium se pyšní mohutnou citadelou Agniculum, několikrát modernizovanou za posledních let salfiorovské vlády. Město je typické svou robustní hranatou architekturou, byť současné hradby již nemají onen přísně čtvercový tvar typický pro ranou argovijskou architekturu, jejímž klasickým pozůstatkem je právě Agniculská pevnost, která ovládá město. Nejvýraznějším identifikačním bodem města jsou dvě štíhlé vysoké věže, Věž orla a Věž fénixe, jejichž původ je snad předélejský. Věž fénixe má velmi zajímavou a tajemnou historii, neboť vždy dosud náležela do vlastnictví magicky činných osob nebo spolků – roku 1193 a.l. ji od bývalého vlastníka odkoupila gilda Hierofantů Steighkelu. Věž orla slouží jako strážní hláska a zbrojnice, také jako městská pokladnice a vězení pro nejpřísněji střežené osoby.
Z chrámů jsou v Lignitiu nejvíce rozšířeni Sarremorthiáni, dále je tu chrám Théryx, spravovaný hvězdopraveckým bratrstvem Astrologus. Nejnovější svatostánek – jedná se o malou svatyňku na předměstí – tu má měsíční bohyně Ehlaran, vládkyně vod a pramenů. O její vztyčení se zasloužili četní Strážci tůní, kteří v posledních letech stále hojněji přicházejí z Thévengondu. Dále jsou tu zastoupeny chrámy Orthelena a Spes. Posledním veřejným chrámem je Svatyně Temného větru, jež je na rozdíl od Élidy v Argovii tolerován. Pochopitelně zde stojí i Ragunův chrám jakožto oficiálního patrona země.
Následuje výčet tajných, ukrytých chrámů: Thrystorův, kultu Černého Slunce, Smrtící hvězdy (ve městě je silná základna Spuriánů) a naproti tomu i ilegální chrám Sluneční paní.
V posledních stech letech lignitijští patricijové bohatli z obchodu s exotickými kožešinami, neboť v dissignackých a rostrenenských lesích se vyskytují vzácné šelmy, s hedvábnými látkami, dřevem (i exotickým) a zejména z těžby stříbra na úpatí Dissignacu. Na horním toku řeky Forli se zase rýžuje zlato. Severně od Lignitia, na Sisteronských pláních jsou rozsáhlá naleziště soli. Všechny tyto výnosné komodity jsou ovládány jednotlivými obchodními cechy a bratrstvy, jejichž moc a svobodu však nyní přísně omezuje nová knížecí administrativa, z čehož pramení stálé nesváry a nespokojenost.
Palác knížete patřil k nejvýstavnějším budovám už v době, kdy zde byl pouze hostem a městská kurie se snažila, aby budova radnice ničím nezaostala. Na rozdíl od élejských měst, kde je většina obydlí ze dřeva, tvoří největší část Lignitia kamenné domy.
Celé město je protkáno sítí podzemních chodeb, pozůstatku xarského osídlení, z nichž je známa jen malá část. Mnoho chodeb je zasypáno nebo jinak znepřístupněno a všeobecná povědomost o jejich přesném vzhledu je minimální.
– je velkým kosmopolitním městem, výrazným obchodním centrem dolního toku Lorku. Dříve tvořilo hranici mezi Argovií a Élidou, avšak od roku 1189 a.l. se stalo jako hlavní město Bernicijského vévodství součástí Élidy (viz. Sarthská kompaktáta). Oboustranná vojenská intervence do sporu pretendentů vévodského titulu vedla k porážce Argovijců po vítězném tažení císařského maršála Winfrieda Galla, který přinutil krále Glabriona Wittiga k přijetí četných ponižujících podmínek. Wittigus tak položil základ pozdějšímu oslabení salfiorovské dynastie, pro kterou nadešla poslední tři desetiletí vlády, během nichž se na trůně vystřídalo sedm panovníků.
Sarthe je veliké město, má více než 70 000 (asi 72 000) obyvatel. Jeho dominantou je Sofiina katedrála (Sofiana), hlavní chrám řádu Sarre-morth; nová, výstavná budova v centru města, postavená v duchu nejlepších tradic argovijské architektury.
Sarthe je kromě obchodního centra (přístavní doky se táhnou po celé délce Lorku) známé jako univerzitní město. Octavianova Univerzita (Octaviana) je jednou z nejvyhlášenějších v celé Argovii a Élidě. Krom toho je zde i Vysoké učení lékařské, vedené proslulou Zlatou lóží, která získala pro své školy univerzitní status (Univerzita Medica). Město doslova kypí životem, mnohapatrové činžovní domy – insuly – vřou člověčenstvem. Paláce obchodních gild jsou plné místních i cizích kupců a na rozsáhlých trzích probíhá směna cizokrajného zboží. Mezi nejvýznamější společenstva patří Cech svobodných kupců Vindana Portu, Říční kupecká gilda, Císařská společnost pro obchod s jihem a Bernicijský obchodní cech. Krom těchto čtyř gigantů má své obchodní aktivity v Sarthe několik desítek dalších kupeckých klanů a stovky jednotlivých kupců.
Podobně jako v Ardahanu jsou i v Sarthe zastoupeny takřka všechny známé kulty Élidy. Nově expandují sluneční kulty, které dříve neměly na argovijském území oficiální podporu. V Bernicii, jako ostatně po celé délce toku spodního Lorku, je velmi oblíbeným božstvem lokální bůžek Thammeus, zpodobňovaný jako Tritón s trojzubcem. Do ilegality naopak přešel kult Temného větru.
Z rozhodnutí císaře Valeria Sorana, který vládl do roku 1214 a.l., byly ve městě zřízeny Císařské loděnice, vojenský a námořní arzenál – to vše na Mythenském ostrově, který rozděluje proud Lorku na dvě části.
– svobodné říšské město na východním pobřeží Marazionu, nejsevernější člen Marazionské hanzy. Prastaré město vystavené na trpasličích základech, stejně jako jiná velká centra Élidy má rozsáhlý kanalizační systém. V Tiessenu žije kolem 30 000 obyvatel (cca 31 000). Městu vládne Rada v čele s purkmistrem, jehož post je v současné době neobsazen. Posledním purkmistrem po dlouhém funkčním období Jacoba Cahna byl Telhof Esforl, jenž byl zavražděn za záhadných okolností již čtvrtý den od nástupu do úřadu a většina lidí si tak jeho purkmistrování ani nevšimla. Do roku 895 a.l. náleželo město pod suverenitu aulerckého hraběte z Nerlinden, avšak v rámci územních změn následujících potlačení Orthemiánské hereze bylo císařským regentem a pozdějším císařem arcivévodou Michaelisem Vigoviem povýšeno na císařské a později na svobodné říšské město. Roku 994 a.l. bylo okolí města zpustošeno při nájezdu Halwaire vedených jarlem Gronwem, jednou z barbarských legend novověku. Následovalo ustavení Marazionské hanzy, v níž se spojil na tucet pobřežních měst k obraně proti expanzi barbarů, kteří v letech 992-1001 a.l. ovládali suverénně vody severního Marazionu. Hanza vyzbrojila silné válečné loďstvo, které se pod velením schopného admirála Eberharda von Allangy třikrát utkalo s Gronwovou flotilou, aniž padlo nějaké rozhodnutí. 7.7. 1001 a.l. Allanga, posílen eskadrami císaře, Jestřábích rytířů a mirapolské Bílé flotily, rozdrtil halwairské loďstvo v zálivu Gorlingfjord. Jarl Gronwo nalezl v bitvě smrt a hrozba barbarských vpádů byla zažehnána. To byl okamžik vrcholné moci Hanzy. Nával moci a pýchy představitele spolku zaslepil a ti se rozhodli zaútočit proti ostrovu Manx. Flotila Hanzy zakotvila před Albretem a jala se město ostřelovat. Zároveň byl vyloděn útočný sbor.
Tragédie Élejců roku 1002 a.l. u Manxu nebyla dosud plně zapomenuta. Z vyloděných vojáků se nevrátil ani jeden a o jejich osudu není nic známo. Mnoho lidí na palubách lodí zemřelo na záhadné choroby, mezi nimi i admirál Allanga. Část loďstva se během tří týdnů trvající agónie rozprchla, zbytek se vzdal korábům manxského admirála Narsiliana Dethlonda. Rozpadávající se trosky kdysi pyšné hanzovní flotily ještě několik desetiletí hnily na pobřeží Manxu jako hrůzné vykřičníky, aby zvěstovaly marnost pošetilých snah.
Hluboký pokles prestiže Hanzy vedl k jejímu praktickému zániku. Navíc roku 1004 a.l. podnítili Proroci Temného Slunce vzpouru v Rebingenu, když se jim podařilo využít žárlivosti místních kupců na nová privilegia Vindana Portu. Císařské vojsko vedené generálem Marcem Curtonem von Angelard však Rebingen dobylo a rozbořilo, takže dnes je to bezvýznamné městečko pod vládou vévody Toruňského. Nařízením císaře Maeglia Silvana byla Hanza roku 1005 a.l. zrušena a ačkoli díky brzké smrti císaře nebyl edikt uplatněn, není Hanza dnes funkční.
Ačkoli je Tiessen svobodným městem, je v něm velmi silně znát vliv monheimského vladaře. Vévodové každoročně Tiessen navštěvují a často i finančně podporují. Dobré vztahy jsou totiž oboustranně výhodné, už proto, že město se může spolehnout na vévodskou záštitu a vévoda má klidné hranice s Aulercií, neboť tiessenské pozemky jsou garantovány císařskou bulou a nedochází zde k hraničním třenicím, tolik obvyklým jinde.
Tiessen má složité členění. Vnitřní hradby ukrývají domy nejbohatších kupců a Chrámovou čtvrť, v níž stojí svatostánky Templářů Šedého vlka, Jestřábích rytířů, Orthelenských panen, Sarremorthiánů a Clertusových soudců. Zbořeniště je čtvrť zničená při povodni a už neobnovená. Trpaslíci zde mají celou vlastní čtvrť a hřbitov stejně velký jako jiné městské části. Za hradbami na severu se skrývá kolonie Haberg, kde jsou doly na cín a olovo.
– druhé největší město Élidy po Ardahanu. Má nejméně 250 000 obyvatel (cca 253 000) a je tak větší než královské sídlo Darioritum.
Vindana Portus je někdy nazýván „královským městem Marazionu“. V tomto pojmenování se odráží důležitost tohoto ohromného obchodního centra, které zaujímá polohu u výtoku Lorku z vnitrozemského moře.
Údajně prvními obyvateli Vindana Portu byli Xarové, někdy kolem roku 800 př. a.l. vytlačení khordaimskými trpasličími exulanty. Tyto zvěsti jsou však spíše propagandistickými argumenty dvorů v Ardahanu a Darioritu, které mají zdůvodnit nárok té či oné strany.
Skutečností je, že Vindana Portus patřil od úsvitu élejských dějin k významným sídlům s převažujícím argovijským vlivem. Několikrát sice dočasně náležel pod svrchovanost Ardahanu, ale vždy jen na přechodné období. Na argovijské straně figuroval mocný rod Angiolů, dědičných purkrabí vindanaportských, odnož urozených hrabat de Béthune-Sully, který si dodnes činí nárok na vládu ve městě. Pozici Angiolů zlomil neúspěch Hanzy u Manxu roku 1002 a.l., v němž hrálo město vedoucí roli. V následujících dvou stoletích se sice jednotliví členové rodu ještě významně prosazovali v hierarchii městských úřadů, ale již bez opory purkrabské hodnosti. Konec poslední argovijské svrchovanosti (už tak velmi nevýrazné) učinila Bernicijská válka a Sarthská kompaktáta, jimiž se Vindana Portus stal městskou republikou, nezávislou na žádném trůnu. Tato skutečnost byla potvrzena i v tzv. Privilegiu major, stvrzeném zlatou bulou Tarquida Duilia – město aktivně podporovalo protivníky Salfiorů v občanské válce.
Vindana Portus je zejména námořní velmocí. Jeho obchodní i válečná flotila je větší než spojená loďstva Argovie a Élidy. Válečné galéry městské republiky zajišťují v jižní a střední části Marazionu ochranu před rieekanskými a argovijskými piráty. Vindana Portus je největším přepravcem zboží v Marazionu a dolním toku Lorku a ovládá 70% obchodu s Mirapolis a Lingondem. Jeho lodi se plaví po středním Lorku do Levanty, Revelu, Artesie a Derrienu až k Coeur du Fer, na druhé straně do Sarthe, Ardahanu a Meranienu, někdy i na ostrovy Tuscie a dálný Selred.
K rozsáhlému zázemí města náleží prakticky celé území bývalých panství Fermo a Kalve, salfiorovských šlechticů vyhnaných po Duiliovském vítězství, které město obdrželo náhradou za válečné výdaje. Krom toho má Vindana Portus v držení šest větších a osmatřicet malých ostrovů v jižním Marazionu a říční pevnost Karial tyčící se uprostřed Lorku.
Vládnoucím orgánem města je Senát v čele s dóžetem, významným činitelem je admirál v čele válečného loďstva. Jemu podřízeni jsou generální kapitáni jednotlivých flotil. Vindana Portus je baštou svobodného obchodu a díky tomu má zpravidla náskok před konkurencí, který se vládci Élidy a Argovie, ale i místní vévodové snaží umenšit protěžováním vlastních lidí. Vindanaportští kupci si však své umí ubránit a neváhají sahat k diplomatickým intervencím.
Jako město je Vindana Portus ohromující. Jedná se o jedno z nejkosmopolitnějších společenství současnosti – Argovijci, Élejci, trpaslíci, Flegřané, elfové, Reveliánci, Levanťané, Rieekanci a ledoví barbaři se tu mísí v neuspořádané davy. Do města neustále proudí tisícovky lidí, toužících po lepší budoucnosti. Většina z nich si užije trpké zklamání nebo dokonce zaplatí životem svou neznalost místních poměrů. Město má nejvyšší míru zločinnosti ze všech sídlišť Argovie i Élidy, posilovanou přílivem psanců z obou zemí, neboť zde neplatí zemské právo žádné z říší. Základním aspektem bohatství ve Vindana Portu a úhelným kamenem všeho je možnost vlastnit tělesného strážce. Ten, kdo si ho nemůže dovolit, je odsouzen do podřadné role outsidera. Dokonce i v podsvětí, u překupníků na černém trhu, se toto přísně hodnotí.
Co se týče pohybu zboží, je Vindana Portus srovnatelný s Ardahanem, jakkoli je poloviční. Na vindanaportských trzích se objevuje veškeré zboží světa.
Co se týče náboženství, je samozřejmé, že hlavní pozici zde zaujímají Sarremorthiáni. Poměrně značný vliv má i Ragunův kult. Je zde ekumenický Sluneční chrám, svatyně exotického kultu Černého hada původem z Levanty, údajně i mořští druidi a svatyně Temného větru. Pozoruhodnou zvláštností je kult Firingola Lučištníka, Farchgrindova aspektu dovezeného z Revelu. Ten se velice uchytil a každoročně jsou na jeho počest pořádány lukostřelecké soutěže. Pochopitelně je zde i kult patrona řeky Lork, tritóna Thammea.
Z utajených organizací není snad žádná, která by neměla ve městě své zastoupení. Palladium a Hierofanti Steighkelu, Ruka, Elektronus, Stín, Spada a Essiré, Astrologus v chrámu Théryx, Toruňští harcovníci, Spuriáni či Sicca – ti všichni tu jsou i mnozí další. Výsadní postavení ve městě má Zlatá lóže. která provozuje Vysoké lékařské učení. Krom toho je ve městě ještě Námořní akademie, kam se přichází vzdělávat i absolventi ve službách císařů a králů.
– je třetím největším městem Argovie a Élidy. Toto královské sídlo Argovie nemá na rozdíl od většiny jižanských měst xarský původ. Centrem Altieru, nejstarší osídlené části Dariorita, je starodávný chrám Hvězdného meče, dnes nazývaný chrámem Pána mečů a spravovaný státním Ragunovým kultem (katedrála Sacre de Roi). Ten sám o sobě nerozvíjí příliš magické aspekty, byť uvnitř společenstva zabývajícího se zejména trvale rozbouřenou hladinou argovijské politiky se nacházejí i jedinci magicky aktivní, zejména alchymisté a kováři zkoumající prastaré zbrojní receptury.
Dochované, v tajnosti udržované záznamy ukazují na tyriarský původ města; dnes se o tom však nemluví, neboť kult Smrtící hvězdy, který reprezentuje tyriarskou kulturu v posledních staletích, je obviňován z mnoha násilností, vražd a jiných pohoršlivých činů. V Argovii se tak dnes spíše paradoxně přizná xarská dávná minulost nežli tyriarská, neboť s xarským dědictvím se Argovijci již vyrovnali a navíc s Xary nejsou v kontaktu.
Darioritum je postaveno převážně z kamene, jak se na královské město sluší. Zde je vidět, jak se ubíral vývoj argovijské architektury v průběhu staletí, aby vykrystalizoval v proslavený neoxerismus, který dnes zdobí téměř všechna velká města nejen Jihu, ale i Élidy.
Královský palác byl po staletí zvelebován. Nejnovější úpravy provedl poslední silný vladař salfiorovské dynastie Glabrio Wittigus, zatímco za jeho nástupců palác chátral. Dospělo to až do takového stavu, že Tarquidus Duilius musel po své korunovaci sídlit v Lentulovském paláci Cortiade, který mu zapůjčil kníže Crassipedes. Nicméně nový vládce zahájil mohutnou rekonstrukci královského sídla tak, aby opět sloužilo reprezentačním účelům.
Darioritum má takřka 220 000 obyvatel (cca 218 000). Uprostřed Fermaly je to vskutku ojedinělý úkaz – v celé marce není žádné další město, neboť region je převážně zemědělský. Ve městě stojí Královská Univerzita (Augustiana), která však s výjimkou katedry architektury, o níž jsme již hovořili, nedosahuje kvalit obdobných ústavů v Císařství.
Náboženskou situaci třímají, podobně jako i jinde v Argovii, pevně v rukou Sarremorthiáni. O Ragunově kultu jsme se již zmiňovali; dále jsou ve městě kulty Orthelena a Spes, jakož i Strážci tůní. Velmi silnou pozici zde má Thrystorův kult, který vážně aspiruje na součást legálního náboženství. Zastoupen je i kult Temného větru. Astrologus zde spravuje chrám Théryx, hvězdné paní. Vzhledem k asi pětiprocentnímu zastoupení trpasličí populace je přítomen i Surcellův kult.
Darioritum bylo královským sídlem odpradávna a jeho význam mezi argovijskými městy tomu odpovídá.
– je sídelním městem Hargvattenského knížectví. Je to město s 12 000 obyvateli, ležící na trase Weida – Tiessen. Stojí v něm palác vládnoucí kněžny Richenzy a na tisíc domů.
Calenberg je starobylé město severní Élidy. Odtud pocházel Helmstrod Falmgard, řečený Hromový Helm, jeden z velikánů élejského dávnověku. Byl největším kovářským mistrem v historii Nordhereie (severní Élidy) a z jeho rukou vzešlo Hromové kladivo, Calenbergský orloj a Železný strážce Vidhanoru. Když roku 587 a.l. odešel Železnou branou Vidhanoru a již se nikdy nevrátil, usoudilo veřejné mínění, že byl přijat mezi bohy a začalo ho uctívat. Helmův kult přetrval věky a jako kuriozita mezi vírami žije v Calenbergu dodnes. Zasvěcenci jeho řádu jsou zejména kováři – alchymisté, kteří bádají v oblastech mineralogie a také zruční mechanici, kteří navazují na mechanickou dovednost svého idolu. Helmův Chrám hromu je veliká a dobře udržovaná budova, jejíž osazenstvo se těší hřejivé přízni samotné kněžny Richenzy, která výzkumy cechu štědře dotuje.
Uctívání Helma Hromového je úzce spjato s Vidhanorskou svatyní, údajnou branou tajemné říše podzemního bohatství. Zdá se, že se jedná o jakýsi průnik trpasličího kultu Fegrima Hněvivého, Vládce živlů, Božského kováře, do Élidy. Svatyně snad byla zřízena trpasličími zasvěcenci na samém úsvitu élejských dějin; její historie je pradávná. I dnes je mezi členy Helmova řádu celá řada trpaslíků. Svatyně leží v Lyshangských horách, uvnitř hory Vidhanor. Údajně je uvnitř ní uchovávána řada mocných artefaktů, ale toto tvrzení nebylo prokázáno.
Každopádně je Helmův Cech Hromového kladiva (nazvaný tak aby nepopuzoval kněží oficiálních církví) jedním z nejlepších kovovýrobců Severu.
K uctění památky dávného hrdiny se v Calenbergu pořádají jednou ročně slavnosti, které trvají asi tři dny. Slaví se na jaře, když se knížecí dvůr stěhuje z hradu Longwy do Calenbergu.
V současné době je Calenberg centrem fungující administrativy mladého knížectví. Dvůr kněžny Richenzy je rozsáhlý a jeho příslušníci zaplňují město. Díky tomu a díky výhodné poloze na kupecké trase Tiessen – Weida se ve městě velmi razantně rozmáhá obchod a řemesla, zejména krejčovství.
Aby dala obchodování nějaký ráz, vytvořila kněžna Calenbergský obchodní cech, v jehož rukou je nyní moc nad veškerým kupeckým lidem ve městě. Cech určuje pravidla obchodu, stanovuje a vybírá poplatky. Za to platí jednou ročně tzv. patent (licenci) do knížecí pokladnice. Tento systém se pozoruhodně osvědčuje.
Calenberg je poddanským městem, což znamená, že jeho správu určuje suverén. Hlavní osobou je knížecí rychtář (zde rychtmistr), rytíř Wynclor z Gurwaly. Městská hotovost čítá na sto mužů, jimž velí hejtman Gord von Nolgent, zeman z okolí. Pro členy chudších šlechtických rodů je knížecí služba jedním z mála výnosnějších způsobů obživy.
Co se týče chrámů, skýtá Calenberg běžný obraz. Sarremorthiánský stacionář, preceptoř rytířů Šedého vlka, ekumenický Sluneční chrám, Orthelenská svatyně. Krom toho je zde klášter Clarisiánek, ženské odnože řádu Sarre-morth a nově vzniklý klášter Winesiánek; kněžna zřetelně podporuje ženské kulty.
Jako velké město má Calenberg pochopitelně i velké a organizované podsvětí. Po nuceném odchodu Rontrama a následném úmrtí jeho zrádného nástupce Gorliana rukou Lionela Krvavé sekery se zloději a kapsáři v Calenbergu rozpadli do malých skupin. Nyní se jakási větší skupina organizuje kolem Talbota Assengera, odpadlíka Siccy, který se snaží získáním mocenské pozice předejít pomstě organizace.
Calenberg nemá příliš rozsáhlou kanalizační síť. Většina stok je má charakter otevřených toků, tzv. Cloaks. Uvnitř koryt těchto Cloaks vzniká zvláštní etnikum těch nejubožejších obyvatel města. Typickým příkladem je Žabí kloaka, známá jako místo, kam vyhazují občas nepohodlné hosty z proslulého hostince U Tlusté žáby, největšího doupěte hazardu a všech možných pochybných aktivit ve městě.
Calenberg má na dvacet hostinců, nabízejících ubytování a bezpočet dalších náleven, vesměs v průjezdech měšťanských domů.
V současné době vyvolává velký rozruch stavba Stříbrné věže, sídla nového světského řádu Épi Argente. Založila ho kněžna Richenza před dvěma lety, na počest vítězství jejího vojska nad oddíly hraběte z Aldenhove ve sporu o vlastnictví stříbrných dolů v údolí Goslar, když chtěla zřídit jakousi prestižní organizaci mezi svými poddanými. Épi Argente je přístupný pouze příslušníkům knížecích ozbrojených sil bez rozdílu hodnosti; mezi dvanácti prvně jmenovanými bylo pět prostých vojáků. Dnes má řád již více členů a dobyl značné prestiže u dvora, k níž přispívá hlavně kněžna neustálými tirádami na jeho výjimečnost. Po otevření dalších dvou dolů v nečekaně bohatém Goslarském nalezišti se kněžna rozhodla vystavět řádu důstojné sídlo, jehož korunou bude věž se stříbrnou střechou. Stavbu nadějný mladý architekt Octavio Verduge umně zakomponoval do zadního traktu knížecího paláce, který rozšířil a zvětšil prostor pro výcvik vojska. Épi Argente má totiž hlavní úkol zvyšovat kvalitu hargvattenských ozbrojených sil. Členům tohoto řádu se mezi lidmi říká Stříbrní rytíři, podle postříbřených zbrojí, v nichž se ukazují na veřejnosti. Senešalem řádu je baron Stefan von Freyhofen, oficiální velitel kněžniny armády.
– městys Dolkent je rušným obchodním městečkem na trase Tiessen – Weida. Býval hraniční pevností, než mu říšský hrabě Dagobert von Hargvatten věnoval roku 1003 a.l. městská práva. Od té doby je poddanským městem hrabat, respektive knížat z Hargvattenu.
Dnes žije v Dolkentu na 3000 stálých obyvatel a stojí v něm na dvěstěpadesát domů. Členění města je nerovnoměrné – zatímco původní obrys tvrze zabírá jen asi pětinu rozlohy, zbytek města leží mimo hradby. Existuje ještě jedna ohrazená čtvrť, tzv. Kupecká svoboda, která je centrem obchodního ruchu. Zde, v bezpečí karavanseráje, zastavují kupci se svými vozy. O čtvrť pečuje Calenbergský obchodní cech, který určuje zdejší obchodní pravidla.
Bývalé podhradí je nejlidnatější částí města, jakýsi slum. Táhne se do šířky a obsahuje mnoho nestálých obydlí jako stany či přístřešky. Na okrajích volně přechází v les, kde stojí lovecké sruby.
Další částí je vojenská čtvrť zvaná Strážnice, kde stojí hraniční závora mezi Monheimem a Hargvattenem. Zatímco na Monheimské straně nikdo nehlídá, vojáci kněžny Richenzy jsou velmi svědomití. Opodál závory je malá budova posádky a stáje pro koně. Opuštěná a chátrající zařízení obdobného druhu obývají na druhé straně závory různé podivné existence, žebráci a vagabundi. Zkrátka, když se s někým v Dolkentu nechtějí párat, vyšoupnou ho „přes hranici“ do Monheimu.
Opodál závory stojí místní chrám řádu Sarre-morth, kde je poutnický přístřešek a stacionář pro nemocné. Za kostelem založili mniši hřbitov, který je mnohem větší něž bývalé pohřebiště v tvrzi a blíž než chudinské hroby podél tiessenské cesty.
Strážnici a Podhradí rozděluje masivní budova zájezdního hostince U Rezavé přilbice, která je s výjimkou samotné tvrze největší budovou ve městě. Je to vlastně celý blok domů, který současný majitel, bývalý známý dobrodruh Bengt Travare skoupil od různých vlastníků, zejména od svobodného pána Nolrama von Quasdanovich poté, co opustil post osobního strážce posledního hraběte Gospera von Hargvatten, který na něj štědře pamatoval v závěti.
Travare má také z dřívějších dob nashromážděno celou řadu zajímavých předmětů a má rozsáhlé kontakty na nejrůznější skupiny lidí – žoldnéřské skupiny, alchymisty a překupníky, felčary, kněze a další.
Prostor z přední strany hostince je vyhrazen bazaru, kde se dá koupit všechno, co je člověku třeba. Díky poloze na obchodní cestě je v Dolkentu dostatek většiny sortimentů.
Poslední městská část, nazývaná též Koželužská, se v nedávné minulosti vydělila z Podhradí. Přiléhá nejtěsněji k pevnosti a soustřeďuje většinu řemeslníků a dílen ve městě. Ti nejlepší se mohou časem zakoupit přímo v tvrzi, což je snem většiny z nich. Mezi řemesly převažují dílny na zpracování kůže, která je hlavním artiklem místních obchodníků. Ve čtvrti je však i početná komunita trpasličích řemeslníků, zejména kovářů a kameníků.
V pevnosti sídlí pán Dolkentu, knížecí rychtmistr Mengor Ullerbrede, správce a velitel města. Podléhá mu posádka asi padesáti mužů, jíž velí městský hejtman Fabricius Wurmser.
Ve tvrzi stojí domy nejbohatších občanů města, z nichž někteří zasedají v kurii. Je tu také vězení a popraviště, aby patriciové mohli vše sledovat z oken.
Místní kuriozitou je mladý šlechtic David, svobodný pán von Quasdanovich, syn místního bohatého starousedlíka, od něhož koupil Travare svůj hostinec. Je velice zámožný (na místní poměry), pohrdá zemanem Ullerbredem a neustále se dopouští různých výtržností. Krom toho si rád najímá nejrůznější přivandrovalce, dobrodruhy a rabijáty, zpravidla aby něco někomu vyvedli. Jeho humor má většinou podobu kanadských žertíků, jichž se dopouští na nebohém plebejstvu. Je však vzdělaný a v mezích možností i informovaný o dění v okolí.
Nedaleko Dolkentu (asi 14 mil) leží na úpatí Lyshangských hor Chrám modré hvězdy, sídlo Ziarithského sesterstva odvržených. Je to velmi nepopulární místo a cestou k němu téměř nikdo nejezdí. Řád není mezi lidmi oblíben, neboť se zabývá pomstou, smrtí a dalšími chmurnými záležitostmi. Nicméně ženy, které ztratily smysl života jej často vyhledávají. Místní chrám je jediný v oblasti Monheim – Namur – Hargvatten. Členky tohoto řádu, pokud se neskrývaně objevují na veřejnosti, jsou snadno poznat podle znamení modré hvězdy.
Krom Rezavé přilbice (vysoká) jsou ve městě ještě další špeluňky zpravidla nevalné úrovně. Tři se najdou v Podhradí (nízká) a dvě v Kupecké svobodě (střední).
– bývala hraniční tvrzí v odlehlém cípu panství baronů von Randen. Do roku 1174 a.l. zde sídlil místní zemanský rod Errestferů zu Foltheida, avšak v důsledku jeho vymření spadlo léno jako odúmrť na barony z Randenu. Když roku 1117 a.l. zemřela baronka Hermenegilda von Randen, vládnoucí po skonu barona Abelarda, přešlo panství na dvouletého Reginalda. Aby zabránila rozchvácení majetku chtivými poručníky, ustavila baronka, tušíc blížící se smrt, opatrovnicí následníka panství samu kněžnu Richenzu, jež právě před krátkou dobou nastoupila vládu po své matce. Ta učinila z malého barona, obklopeného početnými vychovateli a opatrovníky, stálého člena svého dvora. Dozor nad panstvím pak svěřila baronu Jürgenovi van Hohenzell, jednomu ze svých nejpřednějších vazalů. Obtloustlý Hohenzell si libuje v přepychu a blahobytu, jaký mu může poskytnout jen Calenberg a tak se na vyjížďky po Randenovském majetku nepouští příliš často – v podstatě jen při vybírání daní. Jakkoli zpohodlnělý, je baron Jürgen velmi zodpovědný a poctivý muž.
Když se kněžna rozhodla udělat z hraniční tvrze kupeckou stanici, kudy bude proudit zboží do Myrlonu a zpět, nařídila vystřídat místní posádku svými hraničáři. Ti zajišťují bezpečnost pevnosti. Po delším uvažování se kněžna rozhodla využít svých pravomocí říšského suverénního vládce a povýšila knížecím výnosem Foltheidu na město. Zároveň jmenovala dosavadního velitele tvrze rytíře Colgrona Mestersky rychtmistrem.
Dosud bylo v tvrzi jen okolo stovky lidí; po otevření myrlonské stezky jejich počet stoupl na třista. Kolem pevnosti a srubů se objevily provizorní přístřešky. Bezprostředně po oznámení výnosu se ve Foltheidě zvýšil počet lidí na pětset, na nichž se ustálil, neboť kapacity nestačily všem. V současné době se kolem jádra tvrze hodně staví.
– je hlavním městem knížectví Dassel. To je prastarým rodovým územím pánů von Randeck, vedlejší větve Artalovských knížat, pozdějších vévodů Cornovie. Randeckové se také jako jedni z mála udrželi ve svých sídlech, když Flavius Marcianus Artalovce v Seusburgu vyhladil. Dnešní rod Randecků z Dasselu je tak jediným mocenským konkurentem Marcianovců, pokud se jedná o urozenost; řada jich pobývá v Ardahanu, neboť rod je díky těžbě vzácných kovů nesmírně bohatý.
Na území Dasselu se těží snad všechny známé suroviny. Díky tomu je zde spousta trpaslíků, kteří pracují v dolech. Ve Windsheimu dokonce sídlí trpasličí patriarcha Mordegal Weyrlock, uznávaná hlava všech Khordaim v Élidě. Podíl trpasličího obyvatelstva v knížectví je takřka padesátiprocentní, v samotném Windsheimu však sotva dvacetiprocentní.
Windsheim je rodištěm proslulého mága Nolrama Ansgira, který se proslavil nálezem Helmovy Železné hole v jeskyni Syrcheberg a později též neslavně zničením vesnice Elchirn. Nakonec byl ve Windsheimu také zavražděn.
Vzhledem ke skladbě obyvatelstva mívá místní vládce jen zřídka problémy s poddanými, neboť trpaslíci jsou nejukázněnější plátci daní v říši a své problémy si v komunitě řeší sami. Autorita patriarchy Mordegala zastiňuje celé společenství Khordaim v Dasselu.
Současný kníže Albrecht Randeck von Dassel sídlí v Ardahanu. Ve správě panství jej zastupuje bratranec Sigbert von Bellin, obdařený titulem vicehraběte. Ten dohlíží na výchovu nejstaršího knížecího syna Reginalda, který se učí rozumět chodu panství.
Windsheim má kolem dvaceti tisíc obyvatel (cca 19200). Ve městě je zastoupení většiny obchodních cechů a společenstev, která se zabývají kovy a zbraněmi. Sídlí zde řada trpasličích kovářů, proslavených svým umem. Nejslavnějším současným mistrem Windsheimu je Arkleb Marradas, majitel dílny Goldberg. Je znám jako výrobce kouzelného meče „Longueval“, který otec současného vládce kníže Christian věnoval svému osobnímu strážci Adamovi von Marchan. Ten jej uchovával v rodové tvrzi, odkud po jakémsi boji se sousedním zemanem Kethelringem záhadně zmizel za požáru, který postihl tvrz. Od té doby (1207 a.l.) se meč pohřešuje.
Na okraji Windsheimu také stojí proslulá Věž Severního ohně, Nordfeuerturm, sídlo dnes již poněkud upadávajícího Kruhu Severního ohně, v minulosti mocné magické organizace. Dodnes však věž funguje jako vzdělávací centrum pro mladé, magicky nadané jedince. Představený Kruhu, honosící se titulem Dormága (Správce), je prvním rádcem knížat Dasselských, nebo – jako v současnosti – jejich zástupců, konkrétně vicehraběte von Bellin.
– je dalším knížecím městem Randecků. Je to hornické město na úpatí Forchstattu, s padesátiprocentním podílem trpasličí populace. Doly, stojící na okraji města, už pohltily celou jednu čtvrť. Město má takřka 14 000 obyvatel (cca 13 600). Jakkoli města, zvláště pak ta větší, bývají vyhledávaným útočištěm šlechty z okolí, Sterndahl nemá mezi majetnými vrstvami dobrou pověst. Městský patriciát je nečetný a tvoří jej zejména lidé, kteří zbohatli v knížecích službách. Místo rychtmistra ve Sterndahlu je prý jedním z nejvýnosnějších ve službách dasselského vládce. Současným správcem města je Bregholt von Keyserlingk, zeť vicehraběte von Bellin, knížecího regenta. Na druhou stranu je město jako Sterndahl pochopitelným útočištěm všemožných podivných existencí, zločinců a vyvrhelů. Navíc stojí přímo pod horami, takže se v něm objevuje spousta dobrodruhů chtivých bájných pokladů Ledových hor. Ve městě je spousta hornických kolonií, prošpikovaných podřadnými nálevnami vesměs ve vlastnictví mamonářských trpaslíků. K úrazu se zde přijde snadno, neboť místní nechodí pro ránu daleko. Město nemá prakticky žádný průmysl na zpracování kovů, jen hutě a slévárny, a řemeslníky zajišťující potřeby pro horníky. Díky četné trpasličí populaci zde sídlí množství khordaimských řemeslníků, ať už zbrojířů či kameníků. Nejvyhlášenějším zbrojířem Sterndahlu je Gyendron Morthwinte, majitel stejnojmenné dílny. Jeho životním dílem byla kouzelná sekera „Mistridion“, darovaná synu patriarchy Weyrlocka Handgarovi. Ve městě také kvete rozsáhlý černý trh s drahokamy nalézanými na úpatí Ledových hor.
Co do rozlohy je Sterndahl podivným protikladem přelidněných hornických kolonií a výstavných šlechtických a obchodnických sídel, jejichž pozemky se rozléhají do širokého prostoru. Ty okraje města, které nezabírají doly, tedy jižní a západní, jsou posety domy lovců a hraničářů. Sterndahl nemá hradby, jen palisádu a městská stráž zde funguje úplně jinak než je tomu v jiných městech; tj. nefunguje takřka vůbec. Trpaslíci si své problémy řeší sami a rychtmistrovou hlavní starostí je dostat od horníků vše, co náleží knížecímu regálu. S ostatním si příliš pak neláme hlavu.
– je třetím největším dasselským městem. Čítá na 11 000 obyvatel (cca 10 800, dnes se ovšem ve Schrade vyskytuje více než 20 000 lidí). Jakkoli je pověst Sterndahlu pošramocená, u Schrade je to hotová katastrofa. Zdejší doly jsou vytěžené a hornické kolonie okupují squatteři. Ve městě se schází nejhorší sebranka Severu, zpravidla ta která nemá na pobyt ve Sterndahlu. Kolem města jsou navíc pozemky slaboduchého barona von Rutzdorf, který se před několika měsíci nechal přesvědčit jakýmsi šarlatánem, že na jeho panství se nachází zlato. Ve vidině rychlého zbohatnutí vystavil a prodal celou řadu těžebních licencí, načež onen podvodník i s utrženými penězi pláchl. Když se ukázalo, že žádné zlato tam není, obrátil se hněv prospektorů proti baronovi. Knížecí regent jej nechal na holičkách a baron uprchl z města. Zaplatil by patrně životem, když tu se stalo něco, co nikdo nečekal – zlato se přece jen našlo, nicméně v jiných lokalitách, takže licence byly k ničemu. Záhy se ustálil současný stav – baron dlí v „exilu“ ve Windsheimu a na jeho pozemcích řádí divocí prospektoři, respektující pouze právo silnějšího. Nečekané zjevení tohoto prospektorského ráje, kde může štěstí přát každému (i přes minimální množství dosud vytěžené rudy) přilákalo do Schrade tisícovky zájemců z celé Nordhereie. K dovršení všeho stojí Schrade na hranicích Dasselu a hrabství Tilegane, kde panuje rovněž zmatek, neboť před několika měsíci mág Tillion zaklel panujícího hraběte Richepanse. Zatímco nikdo se ho nesnaží osvobodit, bojují Richard von Nastrode a Kildana van Vreddenhove o uprázdněný hraběcí stolec, podporováni pochybnými právy a mnohem významnějšími skupinami žoldáků. Po celém území se pohybují tlupy banditů, které v kraji bez pána nalézají poklidný úkryt. Do toho ještě čarodějové Kruhu Severního ohně (zejména pak Brian Congery, řečený Šedoplášť) pátrají po mágu Tillionovi, neboť limburgského vévodu Montega nenapadlo nic lepšího než na mágovu hlavu vypsat odměnu.
V samotném městě jsou tři významné mocenské skupiny. Tou první jsou Strážci listin, posměšně přezdívaní Koncesovaní vetešníci. Sdružují majitele prvních baronských licencí a nárokují si těžbu jen pro sebe. To se jim samozřejmě nedaří, ale moc sdružení je velká, neboť pokud někdo ve Schrade disponuje penězi, jsou to oni. Do jejich řad vstoupilo několik mágů a spousta trpaslíků, těch co ctí staré tradice. Jejich příchod gildu finančně oživil. Na druhé straně stojí volné společenstvo „divokých“ těžařů, kteří se listinám Strážců posmívají. Nicméně na obranu proti nim vznikl Spolek tichého krumpáče, později přejmenovaný na honosněji znějící Volný dílec. Nepřátelé jim říkají Šumaři.
Třetí stranou je knížecí posádka, kterou sem regent vložil po úprku barona do Windsheimu. Oficiálně ve městě vládne baronův rychtář, ale toho nikdo neposlouchá a nejvyšší soudcovskou moc vykonává knížecí hejtman, rytíř von Vorenfels. Vojáci mají za úkol strážit hranice knížectví a udržovat řádění prospektorů a dalších živlů na únosné míře. Obojí je chimérou. Ve skutečnosti si i posádka, jejíž členové sem pochopitelně chodí za trest, čímž maximálně zapadají do koloritu města, chce přijít na své a tak vojáci kradou, vybírají výpalné a těží zlato – tu soukromě, tu polooficielně. Horší než teď už to snad být ani nemůže.
Císařský dvůr je střediskem moci v Élidě. Postavení císaře (kaiser, empereur, cesare, imperator (tituly jsou uváděny v midreik, südreik a untereik. Oficiální titulatura je prováděna v nearijštině)) je velmi pevné a požívá ohromné vážnosti, která jen podtrhuje jeho výlučnost. Císař nemá v Říši žádného konkurenta co do bohatství, mocenské pozice a prestiže.
Struktura Říše (kaisertum, empire, impero, imperium) se skládá z velkých územních celků, které ovládají vévodské či knížecí rody. V nitru Élidy existuje (byť jen jako formální instituce) království (königtum, royaume, regno, regnum) Middenland, jehož dědičnými panovníky jsou také císařští Marcianovci. Sjednocení tří „středozemních“ vévodství Ansedonie, Syrmie a Cornovie) do království Middenland a pozdější připojení dalších celků (knížectví Ermland a Assen, vévodství Siradie) dalo královskému rodu do ruky silnou mocenskou základnu, jíž nedokázali oponenti trvale čelit. V souboji s bohatými vévody jižních krajů (Aqueduc, Naristie, Torunie) teprve sjednocení sil přineslo kýžený efekt. Severní země (označení Nordherea či Sothlandia pro jih jsou spíše zeměpisnými názvy) musely dlouhá staletí čelit barbarským vpádům a často volaly o pomoc. Opakované intervence královského vojska výrazně dopomohly k očištění severních teritorií a navodily vztah závislosti místních knížat na middenlandské koruně. Koneckonců, na východním okraji Ledových hor se v důsledku výbojů záhy konstituoval nový státní útvar, mocné vévodství Monheimské, které bylo odpočátku v lenním vztahu ke králi. Takto posíleni a upevnivše svou pozici v ničivé občanské válce (patrně povstali dědici artalovských vévodů z Cornovie, které ansedonský vévoda Flavius Marcianus r. 234 a.l. vyhladil na hradě Seusburg), obrátili Marcianovci svou pozornost k jihu. Vzájemná nevraživost a rozbroje oslabily mocenské pozice jižních území, takže hlavní tíhu odboje nesl rozmařilý, leč vojensky zdatný naristijský vévoda Thesmoforus. I tak trvalo králi (könig, roi, re, rex) Torquatovi šest let, než oponenta pokořil, což výmluvně svědčí o bohatství a moci jižních magnátů.
Druhým nejvyšším titulem v císařství je tedy titul krále Middenlandu, který drží rovněž císař. Do třetice mu náleží i titul vévody ansedonského; později získali Marcianovci ještě knížectví Assen. Vévodský stolec Cornovie, uchvácený Flaviem Marcianem, musel císař Vennecianus přenechat za občanské války nejprve hrabatům z Miette a po jejich vymření mocné ansedonsko-cornovijské dynastii Allhusenů.
Po císaři následují členové panovnického rodu, mezi nimiž je nejvýše postaven korunní princ (kronprinz, prince imperiale), který téměř vždy nosí titul prince z Assenu (prinz). Pakliže je držitelem jiný příslušník císařského rodu, má titul knížete (fürst). Někdy udělí císař v držení i samotné ansedonské vévodství – jeho držitel je pak arcivévodou (erzherzog, archidux) z Ansedonie. Obvykle však ansedonské úděly rozděluje přímo mezi více příbuzných. Ti se pak honosí titulem údělných knížat (teilfürst, diarchos-triarchos-tetrarchos atd.).
Hlavní město Říše Ardahan je centrem zemských (landamt) i dvorských (hofamt) úřadů. Zatímco zemské úřady jsou výsadou vysoké aristokracie, dvorské obsazuje císař čistě dle své vůle.
Základem dvora jsou – kromě vysoké aristokracie – císařovi nejbližší, jeho družiníci (milites), nebo druhové (druhones). Jejich složení bývá různorodé, převažují však císařovi vrstevníci z řad střední a nižší šlechty (hlavně z Ansedonie a Assenu, ale i dalších míst) včetně lidí prostšího původu, kteří se mezi družinu vyšvihli vlastními schopnostmi. Z nich se rekrutují držitelé dvorských hodností a s nimi spojených výsad (beneficium), jakož i císařští správci jeho statků, kasteláni (castellanus) a purkrabí (burgraf, burggravius).
Neformálním předákem družiny je majordomus (villicus, dispensator), který má na starosti organizaci dvora a správu panovníkových příjmů. Jeho úřad je také zván officium vicedomini (vicedominus), neboť v mnoha případech skutečně zastupuje panovníka, zejména ve vztahu k jeho osobnímu majetku.
Dalším důležitým úřadem je dvorní sudí (iudex curiae), jemuž patří rozhodcovství ve sporech. Jeho autoritě se podřizují všichni členové i hosté u dvora.
Následují další, spíše prestižní úřady jako lovčí (magister venatorum, venator), mečník – nositel císařského meče při ceremoniích (ensifer), stolník (dapifer) a číšník (pincerna). Tito mají vlastní svity podčeší (subpincerna) či podstolí (subdapifer). Vojenským hodnostářem je dvorní maršálek – dříve podkoní – (marescalcus, agazon), který je hlavním vojenským poradcem císaře. V jeho kompetenci jsou také císařské stáje. Podmaršálek (subagaso) má poněkud jiné úkoly, zejména rekrutačně-statistické a kontrolní. Princeps militiae (často bývá spojován s maršálkem) je jakýmsi vojenským velitelem dvora. Tento úřad není spojen s žádným beneficiem a má spíše čestný charakter.
Zemské úřady za sebou mají poměrně dlouhou genezi. Vyvinuly se z těch významnějších úřadů císařské komory, které mají ekonomický význam. Vliv císaře se prosazuje i při jejich obsazování, avšak vysoká šlechta je mu silným soupeřem.
Nejdůležitějším úřadem je komoří (kammerherr, camerarius), který se stará o příjmy koruny, plynoucí ze strany šlechty a svobodných měst. Samotnou zemskou pokladnu spravuje podkomoří (kammerdiener, subcamerarius). Kancléř (kanzler, cancellarius) se stará o vydávání listin, vztahujících se k zemskému zřízení. Mincmistr (münzmeister, magister monetiae) má na starosti ražbu císařských mincí, zejména zlatých. Místodržitel Ardahanský (viceconsul Ardahani) je nejvyšším úředníkem hlavního města (purkrabím Ardahanu je císař).
Do hry však vstupují i další skupiny. První jsou již zmínění císařovi příbuzní a členové rodiny. Nestor rodu nosí titul regenta (interrex) a musí být připraven převzít otěže vlády, kdyby toho císař nebyl schopen.
Významnou složkou dvora jsou příslušníci císařské gardy. Ta je elitní jednotkou říšské armády (Sluneční legie, Sonnenlegion, Legio solaris). V jejím čele stojí dva velitelé s hodností prefekta (militärpräfekt, praefectus militum). Celý titul zní magister equitum (velitel jízdy) a magister peditatum (velitel pěchoty). Skládá se z pěší a jízdní části (praetorio pedestris, praetorio equites) a čítá na 10 000 mužů (asi 6 500 pěších a 3 500 jízdních). Zvláštní složku tvoří Zlatá korouhev (Goldene Fahne, Cohors aureus), jízdní doprovod císaře a Bílí draci (Weisse Drachens, Albus draconis), osobní pěší stráž. Velitelé těchto jednotek (centurio primus, primicentur) a členové hlídek jsou v císařově okolí dobře známí. Garda – a především oba vybrané oddíly – plní i ceremoniální funkce.
Poslední skupinou, která ovlivňuje chod dvora, jsou činitelé samotného hlavního města. O jednom z nich – vicekonzulovi – jsme se už zmínili, náleží mezi významné zemské úřady. Město je rozděleno na jednotlivá purkrabství, která spravují činitelé jmenovaní císařem. Doplňují je volení úředníci a městské rady. Výraznou silou v Ardahanu je skupina tzv. ardahanských baronů, vzniklá ze šlechty, jejíž pozemky pohltilo město. Tito mají dědičný nárok na členství v císařském čestném řádu Cordeliere. Cordeliéři jsou výraznou politickou silou (téměř politickou stranou) v hlavním městě a často usilují o purkrabství i další úřady.
Další vrstvou urozených (nobilitas, ingenui) jsou držitelé vlastních územních celků, vévodství (herzogtum, ducatus) a knížectví (fürstentum, principalis). Tito se považují za rovné císaři rodem, když už ne společenským postavením, byť většina těchto nároků je sporných. Za primus inter pares je považován rod Randecků, knížat z Dasselu, odvozujících svůj původ od cornovijských Artalovců, kteří ve 3. století bojovali s Marcianovci o vládu nad Middenlandem. Díky těžbě drahých kovů je tento rod mimořádně bohatý a jeho senior pobývá zpravidla trvale v sídelním městě. Většina vládců si však dává pozor, aby nezískal příliš důležitý úřad.
Největším lénem v Říši je však markrabství Reims, zvané též Západní marka. Jeho vládci, ať už páni z Wrenu či pozdější dynastie Kielce-Radom, byli spřízněni s Marcianovci mnoha sňatky. Markrabata (markgraf, marggravius) mají výlučnou pozici velmi nezávislých vládců a v mnoha případech nerespektují císařská nařízení. Potřebují však nezřídka pomoc v různých záležitostech a tak setrvávají ve svazku (velmi volném) Říše. Reims má dokonce povolení k ražbě zlatých mincí. Markraběcí rod je po přeslici spřízněn s císařskou dynastií a požívá vysoké prestiže; nevměšuje se však zpravidla do vnitroélejských záležitostí.
Vévodové (herzog, duc, duca, dux) zaujímají významnou pozici v Říši. Jejich suverenita nad ovládaným územím je značná a císařské zásahy vítají nepříliš nadšeně. Většinou se jedná o kompromis mezi trůnem a vévodským stolcem. Větší vážnost mají usnesení přijatá všemi říšskými knížaty (císařem, vévody, knížaty a markrabětem) (reichsfürst, principus imperiale), která nabývají de facto platnosti říšských zákonů. Knížata (fürst, principus) jsou slabšími v této vrstvě (i když již zmíněný případ Randecků z Dasselu ukazuje, že to nemusí být pravidlem). Jejich pozice vyplývá buď z nástupnictví po majoritní větvi rodu (Randeckové po Artalovcích v Dasselu), nebo z povýšení císařským trůnem (říšské hrabství (reichsgrafschaft) Hargvatten, falckrabství (pfalzgrafschaft) Gellia) dřívějších svobodných, na vévodech nezávislých menších územních celků. K současnému datu již byla všechna svobodná říšská léna zrušena nebo povýšena na knížectví.
Organizace vévodských a knížecích dvorů se vzdáleně podobá císařskému. Velmi bohaté a okázalé jsou dvory v Monheimu, Torunii, Aqueducu či Reimsu. Někteří vládci dávají přednost strohé formě vlády a většinu svých zájmů sledují osobně. U rozsáhlejších dvorů lze najít většinu funkcí, existujících u dvora v Ardahanu (lovčí, komoří atd.). Severská šlechta velice zdůrazňuje samotnou osobu vladaře (dominus, seigneur); až v Sothlandii se projevují argovijské vlivy, kdy do popředí vystupují vojenští velitelé zastupující vévodu (maršálek – marescalcus, maréchal) a konetabl (stabularius, connetable).
Třídu střední šlechty zastupuje několik titulů. Nejrozšířenějším je hrabě (graf, comes, comte, conte), který představuje dominantní skupinu v poměrech jednotlivých vévodství. Hrabě vládne několika baroniím a podléhá pouze vévodskému stolci (dokladem toho je skutečnost, že v knížectvích neexistují nositelé hraběcího titulu). Vyšším, leč velmi vzácným titulem je markýz (marquis, marchese), který vládne několika hrabstvím (cca 2-3), není však lenním pánem hraběte. Takovéto velké pozemkové domény se objevují jen v jižních vévodstvích.
Hrabství mohou mít různou rozlohu a moc. Někde jsou pod přísným dohledem mocného suveréna (Torunia), jindy jejich moc vzrůstá na úkor centrální. Takovým vývojem prochází v současné době vévodství Bernicijské. Po jeho dobytí vojsky císaře Sorana se prosadily nároky mocných leníků (hrabě z Beugnotu) na úkor protistrany a uzurpátorský císař omezil práva chamtivého vévody Attiga de Moreau na minimum. Slabošský Damien Albert de Ris, který nastoupil po svém protivníku s podporou „kulturního císaře“ Aurelia Marciana, se neodvážil rázněji do poměrů zasahovat a spokojil se s okázalými ceremoniemi a životem v přepychu. Několik mocných leníků se (dříve s císařskou podporou, dnes již samostatně) uchopilo skutečné moci, vykonávané prostřednictvím vysokých zemských úřadů.
Nižšími tituly střední šlechty jsou vicehrabě (vicecomes) a vikomt (visconti, vicomte). I tito šlechtici mají pod sebou několik baronií, zpravidla méně než 10.
Nižší šlechtici sestávají jednak z rytířů (ritter, chevalier, cavaliere, milites), kteří jsou vazaly šlechtice a žijí v jeho domácnosti nebo pro něj vykonávají správcovskou a vojenskou službu, dále usedlých zemanů (edelman, maitre, padrone, villicus), kteří jsou většinou vlastními pány na svých tvrzích či dvorcích a dvůr si neudržují; mnozí naopak setrvávají u dvora svého suveréna, barona či vyššího šlechtice a jmenovaných svobodných pánů (freiherr, idépendant, scapolo, báró), kteří získali svůj titul za prokázané služby.
Baroni jsou snad nejzajímavější skupinou. Skládá se totiž z velmi široké škály příslušníků – existují baroni, kteří jsou chudí a vlastní sotva vlastní tvrz či jediného leníka; jiní tonou v bohatství, které by jim mohl závidět leckterý hrabě. Ti potom udržují dvůr se vším všudy.
šlechta
Na vrcholu hierarchie šlechtických titulů stojí císař, nejvyšší lenní pán země. Élida je absolutistická monarchie, ale moc císaře je velmi územně omezená; dalo by se říci, že čím dále od Ardahanu, tím je menší. Členové císařské rodiny nosí tituly arcivévodů či princů. Hned za nimi jsou v žebříčku samotní vládci jednotlivých území, vévodové. Ti jsou svrchovanými vládci svých dědičných území a mají ve vévodstvích nejvyšší soudní pravomoc. Jejich míra poddanosti koruně je různá: zatímco centrální vévodství jako Naristie či Ansedonie podléhají přísnému dohledu, vzdálenější země jako Monheim, Torunia nebo dokonce Reims jsou do svazku Élidy včleněny velmi volně. Na stejném stupni jako vévodové stojí markrabě, který vládne v Reimsu, zvaném též Západní marka.
Titul knížete stojí v Élidě o něco níže nežli vévoda, zatímco v Argovii je tomu naopak (zde jej drží vévodské rody spřízněné s některou vládnoucí dynastií). Knížectví jsou tedy menšími útvary; část z nich se konstituovala z bývalých falckrabství a lantkrabství, když jejich správci dosáhli dědičných titulů, část vznikla povýšením svobodných říšských hrabat, která již dříve podléhala přímo císařskému trůnu. Hrabata a markýzové (marchio) představují vrstvu střední šlechty, doplněnou o vicehrabata a vikomty. Nízká šlechta je tvořena barony, rytíři nebo též svobodnými pány (freyherr) a zemany. Zvláštností je titul baroneta, který představuje apanážního šlechtice, jmenovaného císařem nebo vévodou. Není dědičný.
městská správa
je velmi odlišná podle statutu města. Ty existují tři: svobodná říšská města, která pouze platí jistou daň a těší se značným privilegiím, zejména samosprávě, císařská města, která řídí císařští administrátoři a konečně poddanská města, která jsou stejným způsobem řízena administrativou šlechtice.
svobodná říšská města
mají vesměs ty nejméně náročné formy správy. Vrcholným orgánem je zpravidla městská rada (kurie) v čele s purkmistrem, tvořená radními neboli konšely. V městech je z císařských úředníků zpravidla přítomen prefekt, který zastává jakousi funkci šéfa policie a vyšetřovatele. Městská stráž a všechny další funkce v městské správě podléhají radě a jsou placeny městem. Velitelem stráže bývá zpravidla zkušený voják s patentem kapitána.
Na stavovském sněmu má svobodné město váhu hraběcího hlasu.
císařská města
jsou řízena duálně, tj. císařem jmenovaným purkrabím spolu s městskou radou. Ve městě bývá rozsáhlý aparát úřednictva, které se zabývá zejména vybíráním daní a pokud je město významnějším centrem kraje, i záležitostmi okolí. Může tak být sídlem kurátora cest či dodávek obilí v regionu či dokonce aedila, dohlížejícího na zvláštní úkoly, například klid v oblasti.
Ve sněmech mají císařská města váhu baronského hlasu.
poddanská města
jsou na tom podobně jako císařská, jen jejich aparát bývá poněkud chudší. Velmoži totiž nemají právo jmenovat purkrabí, a tak se správcům měst dostává různých titulů (Nejvyšší soudce, rychtář atd.). Poddanská města nemají na sněmech stavů hlasy, neboť je zastupuje jejich suverén.
šlechta
Na vrcholu hierarchie šlechtických titulů stojí král, nejvyšší lenní pán země. Argovie je absolutistická monarchie, s daleko výraznějším projevem vladařské autority, než je tomu v Císařství. Členové královské rodiny nosí tituly vévodů či princů, následník titul dauphina a v dalším kontextu pak titulatura klesá k lantkrabatům a vévodům. Hned za nimi jsou v žebříčku vévodové. Ti nejsou svrchovanými vládci svých dědičných území jako v Élidě a jsou dvorní službou připoutáni ke králi. Jejich míra poddanosti koruně je mnohem vyšší než na severu. Na stejném stupni jako vévodové stojí markrabě, vládnoucí v Ivernessu, který má privilegované postavení. Ivernský markrabě je druhý postavením po králi, přičemž po občanské válce a svržení Salfiorů byla proklamována nezávislost Ivernessu na argovijské koruně. Titul lantkraběte se nově vztahuje k dědičnému královskému území, Fermale.
Titul knížete stojí v Argovii o něco výše nežli vévoda - drží jej vévodské rody spřízněné s některou vládnoucí dynastií; momentálně jen vládci Leiwenu, Norricey a Caradona. Hrabata a markýzové (marchio) představují vrstvu střední šlechty, doplněnou o vicehrabata a vikomty. Nízká šlechta je tvořena barony a rytíři. Stejně jako v Élidě i zde může král (pouze ten) udělit titul baroneta.
městská správa
je velmi odlišná podle statutu města. Ty existují dva: královská města, která řídí samospráva měšťanů a poddanská města, která jsou řízena administrativou šlechtice.
královská města
jsou řízena buď duálně, tj. králem jmenovaným purkrabím spolu s městskou radou, nebo městskou radou v čele s purkmistrem. Ve městě bývá rozsáhlý aparát úřednictva, které se zabývá zejména vybíráním daní a pokud je město významnějším centrem kraje, i záležitostmi okolí. Může tak být sídlem kurátora cest či dodávek obilí v regionu či dokonce aedila, dohlížejícího na zvláštní úkoly, například klid v oblasti.
poddanská města
jsou na tom podobně jako královská, jen jejich aparát bývá poněkud chudší. Velmoži totiž nemají právo jmenovat purkrabí, a tak se správcům měst dostává různých titulů (Nejvyšší soudce, rychtář atd.).
?.?.14? – Héros Hectorias zabíjí lidožravého obra Misaka Dalu.
?.?.43? – Héros Deukalión nalézá v Nearijském labyrintu desky s abecedou, dnes zvanou nearijské písmo.
?.?.62? – Héros Porgelemón poráží barbarského krále Brenowacca při vpádu do Siradie.
7.6.234 – Ansedonský vévoda Flavius Marcianus dobývá hrad Seusburg; vyvraždění Artalovců.
?.?.268 – Ansedonský vévoda Claudius Flaviensis, dědic Flavia Marciana a druhý Ochránce (Tutor) Středních zemí, se stává králem Middenlandu.
?.?.282 – Vzpoura šlechty proti králi Vennecianovi a počátek občanské války.
?.?.316 – Ledový titán Rahangur vede houfce Halwaire do Nordhereie.
?.?.337 – Middenlandský král Iuvus Herculius vyráží v čele vojenské výpravy podpořit sever Élidy, decimovaný barbarskými nájezdy.
18.13.338 – Herculiův vojevůdce Achillas Vindex poráží jarla Voldungů Torstena Krátkozuba a znovuosidluje Dassel a Hargvatten.
16.4.341 – Iuvus Herculius přijímá v Hagrundu titul Ochránce (Tutor) zemí Nordhereie.
4.3.367 – Král Marcius Calbus vyhlašuje v Gardenfeldu suverenitu koruny Middenlandu nad zeměmi Nordhereie z titulu dědičného Ochránce.
8.1.368 – Marcius Calbus padl v bitvě na poli Zerdynu. Anson Vysoký vede zbytek vojska proti barbarům.
3.7.369 – Anson Vysoký vyhání barbary z Monheimu. Založení linie Ansonovců, vévodů Monheimu.
16.12.412 – Leopold Winterthagen von Keyserling zakládá Kruh Severního ohně.
27.4.434 – Aulus Torquatus, král Middenlandu, poráží naristijského vévodu Thesmofora na řece Demmin.
7.6.434 – První císařská korunovace v Ardeně.
27.10.449 – Leopold Winterthagen zabit démonem při svátku Weissenacht.
13.5.451 – Císař Torquatus schvaluje svou bulou Kruh Severního ohně jako magickou gildu zaměřenou na obranu proti barbarům.
25.7.486 – Volcatius Tullus objevuje novou formu písma.
6.6.512 – císař Gaius Pantokrator vydává „Edikt o svobodném užití magie.“
514-518 – stavba Magického paláce ve Slonginu
12.4.519 – héros Bellerophontés zabíjí větrného titána Vanamdura na Gor Carpachu.
1.1.528 – Brenoldský král Ingarew řečený Dlouhovlas za pomoci nekromanta Jonase Ganterama vpadá do Monheimu, Hargvattenu, Aulercie a Dasselu.
24.11.534 – Charindo Silný zabíjí Ingarewa Dlouhovlasa, krále Brenů-Oldungů.
27.3.543 – Smrt Charinda Silného na pláni Menehold.
13.3.555 – Hromový Helm a Neoleras Nebojácný vyzývají k boji ledového titána Rahangura.
18.7.587 – Odchod Hromového Helma Branou Vidhanoru z tohoto světa.
1.13.601 – Počátek Putování sedmi k Hoře kamenného stromu.
8.8.652 – Exil císařského dvora do Ardahanu na popud Heliodora I.
28.9.675 – Deianův požár v Ardahanu, město z velké části zničeno.
11.10.675 – Sebevražda císaře Magna Deiana.
678-689 – obléhání Slonginu vojskem císaře Nomenia.
2.13.712 – Císař Maximus Limetanus vydává „Arválský edikt“ na podporu Bratrstva Arválů, založeného mágem Marcusem de Contadel.
16.4.782 – Hrabě Godor von Werinhar zabíjí očarovaným mečem barona Reginalda von Rabenau, nejlepšího šermíře své doby.
8.11.782 – císařský generál Gilbertus du Romme, markýz Poniol, obléhá Werinharský hrad.
6.2.783 – Proslulá „bitva kouzelníků“ pod Werinharem, v níž sluneční mág Merlinot z Cahors poráží hraběte Godora. Pád Werinharu.
26.12.806 – Osídlení Myrlonu mágy Šedé kápě.
16.7.835 – Příchod Wollabreda Corna do Calenbergu po jeho boji s tornasukem Arshelanxolem.
6.6.884 – Orthemus Xarenthill, velekněz Orthemiánské církve, začíná „svatou válku“ proti slunečnímu kultu.
15.4.895 – Vojsko dumnonského vévody Gemina spolu s jednotkami Jestřábích rytířů a Templářů Šedého vlka dobývá aulerckou pevnost Torleon, čímž končí Orthemiánská hereze v Élidě.
11.2.896 – Bílý kardinál Lyonard de Bort vyhlašuje kletbu nad Torleonem.
28.1.963 – Bitva u Norgasaku, v níž zahynul dědic Helmova brnění a známý dobrodruh baron Erlindar von Wunsch řečený Kopí Neprorazitelné brnění v boji proti Folkungské přesile, vkládajíc přehnanou důvěru ve svou zbroj.
22.7.963 – Ovládnutí ardenské nekropole Sarremorthiány a odchod Vediovisových mnichů.
18.11.992 – V Ardahanu vychází sbírka balad výstředního barda a čaroděje Johanna Trasimenta.
2.4.994 – Flotila vedená proslulým jarlem Gronwem pustoší okolí Tiessenu.
10.11.994 – Ustavení Marazionské Hanzy Svobodných a císařských měst.
9.9.999 – Velký Prorok Zongráf Černý zakládá kult Černého slunce.
7.7.1001 – Vojevůdce Hanzy admirál Eberhard von Allanga za pomoci lodí císaře, Jestřábích rytířů a mirapolské Bílé flotily vítězí v bitvě u mysu Gorlingfjord, která ukončila barbarské nájezdy v severním Marazionu; smrt jarla Gronwa.
2.5.až 11.9.1002 – vojenská katastrofa Hanzy u ostrova Manx; smrt admirála Allangy.
23.4.1003 – Loďstvo Manxu pod velením Narsiliana Dethlonda pustoší pobřeží Dumnonie; zkáza města Harster.
4.12.1004 – Povstání ve městě Rebingen, podnícené kultisty Černého slunce.
26.5.1005 - Císařský generál Marcus Curtonus von Angelard, vicehrabě Ballanroy, dobývá město Rebingen.
8.13.1005 – Císař Maeglius Silvanus nařizuje svým ediktem rozpuštění Hanzy.
13.11.1016 – Mág a věštec Winulph Claudius de Penavaire zakládá hvězdopravecké bratrstvo Astrologus a získává od vévody Franqueta ze Sarrelouis stvrzující glejt.
18.8.1024 – Císař Lucianus Severus Ediktem Meranienským zakazuje Kult Temného větru, Caer Dúrgrind.
?.8.1056 – Záhadné zmizení slavného mága Taraxippa v Ohnivých pláních.
15.4.1109 - Císař Gordianus I. vydává „Edikt proti činnosti spolčenstva Elektronus na území Élejského císařství.“
2.3.1114 – Ve Windsheimu je z popudu hraběte Wigberta von Aldenhove zavražděn slavný mág Nolram Ansgir.
11.11.1114 – Princ Palladius a arcimág Thilbone z Leoracu zakládají tajnou organizaci Palladium, v souvislosti s níž se poprvé objevuje titul „Paladin.“
21.6.-20.11.1152 – Série nevysvětlitelných vražd v Corregiu, známá jako Neviditelná ruka Smrti, z níž byla podezřívána nekroalchymistická organizace Ruka.
8.1.1172 – Bitva u Skyndorfu, v níž Dagobert Anson vévoda Monheimský odráží nájezd Skioldungů.
1.1.1175 – Smrt posledního nezávislého ivernského markraběte Lengiola z rodu Cetric.
16.7.1175 – Podřízení Ivernessu Argovijské koruně, nástup corvionovce Albina na ivernský markrabský stolec.
6.8.-13.8.1183 – Rudý mor v Ardahanu, díky převratnému způsobu léčby Zlaté lóže usmrtil pouze 24 lidí.
19.5.1188 – Vojska císaře Valeria Sorana pod maršálem Winfriedem Gallem překračují Lork a vstupují do Bernicie.
11a12.10.1189 – bitvy u Tidone a Gossolenga, které rozhodly Bernicijskou válku.
8.13.1189 – Sarthská kompaktáta.
27.6.1192 – Král Glabrio Wittigus zakládá gildu Hierofantů Steighkelu.
1.5.1191-28.9.1194 – zřízení arzenálu v Sarthe na rozkaz císaře Sorana.
16.2.1212 – Císařský generál Nicolas von Falkenhorst poráží halwairské vojsko jarla Birke na poli Linsivartu ve Firnheimu.
8.12.1214 – Po dlouhé vládě umírá vojenský císař Valerius Soranus a na trůn nastupuje filozof a umělec Aurelius Marcianus.
4.7.1219 – Bitva u Sirdilohu, v níž kníže Tarquidus Duilius a jeho spojenci přemohli armádu arcivévody Dagbreta Silného a ukončili tak dvousetletou hegemonii salfiorovských králů v Argovii. Kníže Duilius se stává králem Tarquidem I. Duiliem, zakladatelem duiliovské dynastie.
23.1.1220 – kníže Lentulus Crassipedes se ujímá vlády nad Lignitiem.
8.6.1220 – Král Tarquidus Duilius uděluje Hierofantům Steighkelu Nabývací glejt.
22.4.1220 – vzpoura v Lignitiu proti Lentulově vládě.
11.5.1220 – hejtman Sokolích jezdců Alessandre Girassimo poráží před Lignitiem houfce Sicheria Mestereta.
14.8.1220 – správy Lignitia se ujímá Fritz von Halstain.
6.9.1220 – Bitva v průsmyku Ardeal zastavuje pochod vévody ze Sarrelouis do Ivernessu; odtržení Ivernského markrabství od Argovie.