Och bujný větře, silně duj!
Andělská křídla načechrej
v čase soumračném.
V dálavách větru věřte mi
jak tajná sluj v nebi oblačném
spočívá země nad zemí.
Tři brány říší slunečního svitu.
V hučení vichru tré stráží cest.
Když padne rosa za úsvitu.
Čas přišel k oblakům se vznést.
Perutě orlů jak nebes dlaň
šálivě pohladí tvou tvář.
S rachotem vítr nadouvá ti plášť
v hlubinách zanechej svou zášť
své srdce polož na oltář
k andělům pomodli se zaň.
Přízraky bledé bez stínů.
Kol brány zlaté špalírem
v špinavě šedém odstínu
nízkým tys pro ně satyrem.
V stříbrné bráně blesky rudé
odvážně loutna zvedne hlas
až království nebes v zemi bude
návratu jejich vzejde čas.
Do hlubin brána bronzová
kde orli jako na hřadu
ponuře zas a odznova
zpívají píseň o Hadu.
Odejít branou zářící
je mnohých stínů věčný sen
však jen skrz onu běsnící
pohlédnout mohou ven.
Pro tebe zbývá poslední
loučení ale vždy bolí
však i tak můžeš mnoho dní
rozmlouvat s duchy Hory.
V bouři hrom dále burácí
v pradávné bouři věků
vzpomínka se však neztrácí
ukryta v kapce vděku.
Půjdeš-li poutníče kol hory oné
jež tisíce roků shlíží tu shůry
měj na mysli tu návnadu.
Tři cesty vedou do Hadu
jak andělské tři kůry
jež znají jejich záhadu.
Tři hlavy od nestvůry...
V zemi mlžné, zemi vzdálené
a přec blízké
ach, to právě ne -
v mlze nízké, tichem zamčené
kde vítr k spánku ukládá se
vstává v čaruplné kráse
v pravé poledne.
V bažinách smrt zdáli kyne
pařátem kostlivým.
Zesláblý duch snadno zhyne
běda každé kostře líné
ach!
Slepý jsem, nevidím…
nemám-li vnitřní zrak.
U všech chmurných Pánů času
nezříš zlatoskvoucí krásu
smrt kolem tebe začne zívat
jestli nevíš kdy se dívat
ta strašlivé má čelisti
netvoři se chtí najísti
posloužíš jim za potravu
když nepochopíš moji zprávu…