Pojednání o bitvách u Tidone a Gossolenga, které rozhodly Bernicijskou válku; sepsal a sestavil z příkazu nejjasnějšího pána a vládce vší Élejské země, císaře Valeria Marciana Sorana, dvorní písař Fadius Cormovis, roku jedenáctistéhodevadesátéhopátého v Ardahanu, trůnním městě Jeho Veličenstva.
Já, Fadius Cormovis, nyní z nejmilostivější vůle Jeho Císařského Veličenstva rytíř von Grieslau, člen čestného řádu Cordeliere, jsem byl očitým svědkem bernicijského tažení jako písař vrchního velitele, císařského maršála Winfrieda Galla, hraběte de Croce. V hluboké úctě k dokonalému dílu učeného kronikáře Eugena von Felsenhagen, jehož v závěru epochálního díla zastihla nečekaná smrt, byl jsem z míst nejpovolanějších pověřen dopsati podrobné vylíčení rozhodujících okamžiků dvouleté bernicijské války, kterou nakonec rozhodly – rozsahem nevelké – bitvy u Tidone a Gossolenga, které se odehrály v dva po sobě následující dny na místech sotva třicet mil od sebe vzdálených. Doufám, že se mi můj záměr vydařil, v kteréžto víře mne posiluje přízeň panovníka, který mne pozvedl do šlechtického stavu, a samého maršála Galla de Croce, a že čtenář přijme mé vyprávění jako holou pravdu, neb tou ono skutečně je.
V devátém měsíci roku 1189 zuřila bernicijská válka již druhým rokem. Konec konfliktu se zdál být v nedohlednu. Od Mehée de la Touche k Sarthe táhli žoldnéři norricejského hraběte Perreina de Precy pod velením hejtmana Limorina Pottofeuxe, kteří podpořili novou silou ustupující oddíly vévody Damiena Alberta. Plukovník von Falkenhorst, který na tomto úseku velel za ochořelého generála Joachima von Plumkett, musel ustoupit do opevněného Metge a vyslat posly se žádostí o pomoc k vévodovi Attigovi, který se pevně usadil v Douai. Odtud se odmítal hnout už takřka půl roku, zatímco císařská vojska krvácela za jeho zájmy. Teprve když mu plukovník Falkenhorst pohrozil, že vydá Metge nepříteli a ustoupí k Norvins, vyslal poněkud vylekán dva oddíly střelců na pomoc. Nežli však stačily dospět na bojiště, bylo již po válce; krom toho udatný Falkenhorst sám porazil Pottofeuxe v noční bitvě u Metge, neboť vévoda Damien nechal své spojence na holičkách stejně jako Attigus císařské.
Hlavní voj Jižanů pod osobním vedením krále Wittiga setrvával v obléhání hradu Beugnot, dále od hlavního bojiště. Maršál Gallus nemohl hraběti z Beugnotu nijak pomoci, neboť jeho vojsko se dosud zotavovalo z „tadvarského vítězství“ u Mouthonu. Oddíly prince Pheriona byly pravda takřka zničeny, avšak maršála znepokojovala princova jízdní záloha, která na mouthonské bojiště nestačila dojet včas a nyní stála jako zadní voj u Castle Alardu.
Když jedenáctého dne onoho měsíce dorazila do hlavního stanu zpráva o pádu Beugnotu, svolal maršál poradu svých důstojníků. Bez udatného Falkenhorsta, jehož bylo třeba vyslat na východ, byl štáb neúplný, avšak další dva velitelé se vyznačovali stejným nadáním. Marc-Charet de Argenson, argovijský renegát v císařských službách, se honosil generálským titulem, zatímco cornovijec Götz von Berlichingen měl tehdy titul plukovníka. Situace byla vážná.
Král Glabrio Wittigus, osobně velice statečný muž, nyní vedl své vojsko po beugnotské cestě na Gossolengo. Maršál ovšem předpokládal, že jeho muži musí být velmi unavení a proto se nutně pozdrží odpočinkem o dva až tři dny. Pokud by se jim měl maršál vydat vstříc, mohl by se dostat do kleští mezi Pherionovu jízdu a Wittigův hlavní voj a jeho oslabené vojsko by mohlo být snadno zničeno. Nechá-li postup Jižanů bez povšimnutí, dosáhnou Tidone, kde mu budou plnou silou státi v týle. Rozhodování bylo proto velice obtížné a bouřlivá debata v hlavním stanu se protáhla dlouho do noci. Nad ránem vydal maršál tyto rozkazy: von Berlichingen sebere většinu pěchoty, zákopníky a střelce a požene se k soutěsce Sains-Doir, kterou přehradí. Trén bude poslán na Aubignose. Lehká pěchota hejtmana Crussola vyčká zde a postará se o zrušení tábora. Argenson sebere jízdu a postaví se před soutěskou Sains-Doir, kdyby bylo třeba krýt ústup. Současně se rychlí poslové vydali ke komturu Richardu von Nerlinden, který s pomocným sborem Jestřábích rytířů a doprovodných jednotek táhl k maršálovi ze Sarthe, aby svůj pochod urychlil.
Nyní odbočím a zpravím vás o záměrech krále Glabriona tak, jak mi je on sám zjevil na jednáních v Sarthe. Argovijské vojsko bylo boji už vskutku mocně znaveno a rozhodná zteč Beugnotu, který se bránil srdnatě, mu mnoho nepřidala. Zanechavše na místě raněné a nemocné, vedl nyní král osm tisíc jízdních a pěších, pouhý zlomek třicetitisícového sboru, se kterým se před rokem do pole vydával. Nejlepší část vojska tvořili ivernští žoldnéři a tradičně dobrá byla fermalská jízda, toliko však v počtu patnácti stovek. Nicméně maršál Gallus měl vojska ještě méně.
Král neočekával přední hlídky Seveřanů dříve než u Gossolenga, pevnosti v bažinách, která byla považována za nedobytnou. Věděl od zvědů a ze zpráv svého syna, který čestně nic nezapřel ze své porážky u Mouthonu, že císařské vojsko je oslabeno a utrpělo velké ztráty. Viděl, že maršál nemůže opustit strategickou křižovatku Fresniere-a-caurs a vydat ji napospas Pherionovým jezdcům barona de Maurepas. Zamýšlel proto táhnout k Tidone, kde by odřízl císařské od beugnotské cesty tím, že by se tam opevnil, neboť čas hrál v jeho prospěch.
Pokud by se mu Gallus vydal vstříc, uhnul by k Fresniere a spojil se s Maurepasem, čímž by získal výraznou převahu. Neznepokojoval se proto příliš děním a ani nevyslal zvědy do Sains-Doir, jako by polevil ze své obvyklé ostražitosti.
V nejužším místě soutěsky zatím zákopníci hejtmana Vangiola postavili záseky, za něž zaklekli cornovijští střelci z kuší. Zpoza palisády je chránily píky cornovijských obrněnců. Tyto dva oddíly naverboval osobně plukovník Berlichingen a v bojích se mimořádně osvědčily. Von Berlichingen se také ujal velení.
Bitva v Sains-Doir byla poměrně krátká a omezila se na několik srážek, kdy se Glabrionův předvoj pokusil palisády dobýt, ale byl vždy odražen. K ránu boj pokračoval pod osobním královým velením, ale stejně neúspěšně. Cornovijská obrněná pěchota své pozice zarputile držela, vousatí veteráni v těžkých zbrojích neustoupili ani o krok. V poledne se přihnal na zpěněném koni sám maršál, přivádějíc sebou část jízdy a Crussolovu pěchotu, domnívající se, že bude krýt ústup. Argovijci zaregistrovali příchod posil a v domnění očekávaného protiútoku se stáhli.
Druhý den vzájemného pozorování dostal maršál zprávu komtura von Nerlinden, že Maurepasova jízda opustila nečekaně Castle Alard a že po silnici k Fresniere postupuje sám Pherion s pěšími oddíly. Maršál urychleně zavelel k přesunu. Pěchota během hodiny vyklidila opevnění v Sains-Doir a usilovně pochodovala zpět. Na místě zůstal jen odřad turkopolů, aby pozoroval pohyby nepřítele.
Když oddíly prince Pheriona dorazily k Fresniere, nalezly tento důležitý bod nehájen. Jacísi vesničané (ve skutečnosti převlečení vojáci císařského vojska) jim prozradili, že seveřanské oddíly procházely „ve velikém spěchu“ k severu, na Tidone. V předtuše vítězství se je Pherion vydal pronásledovat, doufaje v odčinění neúspěchu u Mouthonu. Na rovině za Fresniere je však očekával odřad těžké jízdy Jestřábích rytířů, kteří udeřili přímo do pochodového proudu argovijské pěchoty. Pherion sám padl mezi prvními a jeho vojsko přestalo existovat. Rozprášené zbytky prchaly k Fresniere, kde se ocitli v kleštích Argensonova oddílu jízdy a lehké pěchoty, přicházejícím od Sains-Doir.
Když tato zpráva dorazila k uším krále, postupujícím opatrně za císařskými, propadl ten hlubokému žalu. Ihned přerušil postup a uchýlil se do pevnosti Gossolengo, aby dal průchod svému hoři a nechal vojsko odpočinout. Maršál, využívající každé příležitosti, bažinnou tvrz ihned oblehl, respektive zablokoval palisádami obsazenými střelci z kuší a těžkou pěchotou jedinou průchozí stranu. Jižanské vojsko, početně silnější, bylo nepřítelem uzavřeno v pasti.
Maurepas, který se ujal velení po padlém princi, nyní nerozhodně přešlapoval před Fresniere. Bez rozkazů si nevěděl rady a ty mu truchlící král nedával. Přitom odřad Jestřábů pod velením komtura z Nerlinden byl méně početný než argovijská jízda, ale baron se bez rozkazů bál cokoli podniknout, dokud se král nevzchopí.
Scéna pro rozhodnou bitvu byla připravena.
Čtvrtého dne desátého měsíce setrvávalo západní bojiště v nehybnosti. Den předtím na východě Falkenhorst porazil Pottofeuxovy žoldnéře a zahnal je od Metge. Cesta na Mehée de la Touche byla opět volná, vévodovi Damienu Albertovi se nepovedlo přivodit zvrat za pomoci spojenců. Je ovšem pravda, že kromě ambiciózního vévody Damberta ze Sarrelouis, který hned zpočátku přivedl na pomoc početný kontingent a který naneštěstí pro argovijskou věc zemřel na horkou nemoc při obléhání Sarthe, mu pomoc poskytl jen jeho příbuzný, norricejský hrabě de Precy, jehož síly v podstatě nestály za řeč, neboť patnáct stovek žoldnéřů nemohlo vážně změnit průběh války.
Jedině díky potížím, v nichž se nacházelo východní císařské vojsko, mohl Pottofeux zatlačit nepřítele do hradeb Metge, avšak ani to nevydrželo dlouho. Není se tedy co divit, že Damien Albert, odkázaný stále více na vlastní síly, se s přispěním Pottofeuxovi nijak nehrnul.
Ten den byl slunný a příjemný a maršál Winfried Gallus, hrabě de Croce, vrchní velitel císařské armády v Bernicii, právě naslouchal zprávám zvědů.
Pevnost Gossolengo, abych vám přiblížil okolnosti, byla prastarým rodovým sídlem baronů de Albitte. Ti bývali významnými vazaly bernicijských vévodů z rodu Hanriotů. Poslední baron Albitte, majitel rozsáhlých statků v okolí města Thiennes, se však stal obětí machinací kariéristického a ziskuchtivého hraběte Hippolyta de Sobry. Tento bohatý magnát půjčil už za života posledního Hanriotovce Guillauma jeho synovci Damienu Albertovi velké sumy peněz, které mladý šlechtic užíval k reprezentaci. Jakmile pak došlo k rychlému povznesení vikomta na vévodský stolec, žádal hrabě náhradu. Vévoda přirozeně neměl peníze a navíc čekatelů na odměnu se vyrojila celá řada. Nemohl proto nic namítat proti násilné akci, kterou hrabě Sobry vyhnal barona Albitta z jeho statků a zmocnil se jich, zvláště když Albitte patřil k těm, kteří dosud nesložili novému vládci hold.
Vyhnaný baron samozřejmě automaticky přešel do tábora hraběte Attiga, později prohlášeného vévodou. Naději na opětné získání svých statků však měl pramalou, neboť síly hraběte de Sobry byly značné a jeho jediný oponent hrabě z Beugnotu byl hned odpočátku obležen nepřítelem na svém hradě. Nicméně když se v Sarthe, kde byli jeho lidé součástí posádky, setkal s komturem von Nerlinden, připojil se s malým oddílem k Jestřábím rytířům, aby se mohl vrátit na bojiště v rodném kraji. Tolik asi k historii oné později tolik diskutované tvrze.
Gossolengo je poměrně velká pevnost, situovaná jako opevněné útočiště pro lid z okolních vsí. Její výhodou je, že je ze tří stran obklopena bažinou a přístup je tak pouze z jedné strany, což ji dělá prakticky nedobytnou. Lze ji však snadno odříznout od okolí i mnohem menší silou, než jakou měl maršál k dispozici. Dodnes není známo, proč se král Wittigus dopustil oné neprozřetelnosti a uzavřel se v Gossolengu; on sám se mi o tom v Sarthe nezmínil. Soudím tedy, že byl zdrcen hořem nad ztrátou nejstaršího syna a pozbyl přitom zdravé soudnosti, kterou se jinak vyznačoval. Snad doufal, že císařští odtáhnou zpět k Fresniere, ale to si neuvědomil, že má co do činění s protivníkem znalým a obezřelým, jakým maršál Gallus bezpochyby byl. Přitom sám král choval předtím naději, že se císařské vojsko stáhne do bažinné pevnosti, kde je bude moci uzavřít v pasti, ale maršál se nenechal svést na scestí. Jen o tři dny později je však v Gossolengu argovijská armáda a élejské oddíly drží přístupovou cestu. Misky vah, do té doby nerozhodné, s prudce sklopily ve prospěch císařských.
Zvědové, které vyslal maršál, byli jeho vlastní lidé, hraničáři z Aulercie, malý oddíl pod velením staršiny Salingera. Nyní referovali vrchnímu veliteli o okolí pevnosti: bažiny jsou podle jejich soudu průchozí, ale nalezení stezek je zdlouhavou záležitostí. Maršál vyslechl názory kolonela Berlichingena, hejtmanů Vangiola a Crussola a nařídil Salingerovi, aby se pokusili stezky nalézt. Času, jak se domníval, měl dost.
Mezitím se král Glabrio probíral ze své chmury. Jak se mu vracel zdravý úsudek, chápal bolestně, jaké chyby se dopustil. Přemýšlel, jak by nyní osudový přehmat napravil.
Jediným dosažitelným vojskem, které by mu mohlo přijít na pomoc, byl jízdní oddíl barona de Maurepas. Další jednotky mohl povolat z Beugnotu, ale ty samy nemohly císařské vojsko vážně ohrozit. Poté, co promyslel plány, napsal Maurepasovi a generálu Charlesu-Francoisovi de Caillemer dopisy s dalšími pokyny. S každým dopisem vyslal důstojníka a tři vojáky, přičemž cestu bažinami jim ukazovali pasáci vepřů, kteří stezky kolem Gossolenga dobře znali.
Náhoda tomu chtěla, že onoho dne prohledával oddíl pěti hraničářů okraj bažiny, když zahlédli posla s eskortou. V potyčce, která vzápětí propukla, průvodce královských vojáků utekl a skryl se v bažině. Důstojník a jeho muži se pak buď utopili v močále, nebo se stali oběťmi hraničářských šípů. Dopis, nalezený Salingerovými lidmi u důstojníka, pak putoval ihned na maršálův stůl. Tak byl maršál zavčasu zpraven o nepřítelových úmyslech.
Po krátké poradě správně rozhodl, že posily z Beugnotu mu nemohou být hrozbou. To si uvědomoval i král, neboť generála de Caillemer nabádal, aby jednal obezřetně a ne bez součinnosti s Maurepasem. Bylo zjevné, že dvě tisícovky pěšáků, které mohl argovijský vojevůdce postavit, nemohly rozvážit síly.
S Maurepasovou jízdou tomu bylo jinak. Dva a půl tisíce jezdců osvědčených oddílů by bylo nepříjemnou silou a kdyby se obě části spojily, mohla vzniknout protiváha celému císařskému kontingentu maršála Galla.
Maršál se právě obíral možnostmi, které mu zachycení dopisu skýtalo, když do jeho tábora dorazil od Fresniere baron Albitte se svými lidmi. Jak se ukázalo, měl baron ve svém doprovodu dva lesníky, kteří stezky v bažinách kolem Gossolenga důvěrně znali a mohli jimi provést útočný oddíl. Krom toho se sám baron nabídl, že doručí Maurepasovi králův list a pomůže tak vlákat jeho jednotku do pasti. Maršál souhlasil a Albitte se v přestrojení za argovijského důstojníka opravdu vydal k baronu de Maurepas.
Král Wittigus ve svém listu přikazoval veliteli jízdy, aby obešel Fresniere obloukem a horem přes Tidone aby přikvačil do zad obléhatelům Gossolenga. Manévr měl být naplánován tak, aby současně s ním dorazil na místo pěší odřad vyslaný Caillemerem z Beugnotu a následný útok proti císařským měl být koordinován s výpadem z tvrze. Osud tomu však chtěl, že všechno bylo jinak.
Baron Albitte, vystavující se nemalému riziku odhalení, neboť leckdo z jízdní zálohy jej mohl znát, úspěšně splnil úkol. Baron Maurepas se, nic zlého netuše, hnul s jízdou lesem a poli k Tidone, obcházejíce Fresniere velkým obloukem. Tak velkým, že maršál měl dost času na přípravu.
Do vsi Tidone se zvolna přesunoval von Nerlinden s těžkou jízdou, zanechávaje své pomocné jednotky strážit Fresniere. Od Gossolenga se blížil napřed vyslaný oddíl lehké pěchoty hejtmana Crussola, následovaný jízdou generála de Argenson. Celkem přiváděl maršál na Tidonské bojiště tisícovku pěších a dva tisíce jízdních, z toho patnáct set těžkooděnců. Jeho jednotky dorazily na místo včas, aby se stihly položit zálohou.
Nad ránem jedenáctého dne desátého měsíce roku 1189 a.l. dorazilo čelo baronových jezdců do vsi Tidone. Vesnice byla tichá jako po vymření, když v ranní mlze projížděla kolona jezdců mezi domy. Jen dusot kopyt a frkání koní rušilo nepřirozený klid.
Když se čelo Maurepasova odřadu dostalo na padesát sáhů za ves, uzřely přední řady v mlžném oparu proti sobě stát sevřený šik těžké jízdy. Na chvilku zavládlo ticho, čelní jezdci přitáhli uzdy, neschopni uvěřit vlastním očím. Zezadu se však na ně valili další, kteří nic neviděli a tak zaseli v koloně zmatek.
Tu popadl jakýsi duchapřítomný trubač roh a jal se troubit bojový signál, čímž chaos v argovijských řadách dostoupil vrcholu; takřka nikdo netušil, co se děje. Do tohoto zmatku zazněly císařské polnice a Jestřábí rytíři udeřili proti nepříteli.
Náraz byl děsivý. Přední řady Jižanů roztály pod divokostí náporu. Skupina rytířů z Ammerthalu, vedená komturem von Stahleck-Klemb, se prosekala do středu baronovy sestavy a zmocnila se praporu. Sevřený prostor Tidone nedával jezdcům možnost se rozvinout, takže se nedokázali útoku rázně opřít. Byli by patrně padli do jednoho, ale i úder Jestřábů v úzkých ulicích ztrácel dech.
Zadní voj pod velením žoldnéřského veterána Salusia rytíře de Debray se pokusil otočit, aby vyjel ven ze smrtící pasti vesnice. Debray zamýšlel ves objeti a vpadnout na nepřátele z boku, aby odlehčil zle tísněnému čelu. Sotva však dorazili ke krajním chalupám, uzřeli mlčenlivou zeď Argensonovy jízdy, která uzavírala cestu ven. Debray zaklel. Viděl, že jeho muži mohou prchnout mezi domy vesnice – minimálně některým z nich by se to podařilo, ale znamenalo by to odkrýt týl hlavního voje, který se zmítal v smrtelné agónii vprostřed vsi.
Hejtman stáhl své muže zpět, upřeně pozorujíc nepřítele. Na návsi se hromadil dav argovijské jízdy. Mnoho rytířů i knechtů bez rozdílu se pokusilo prchnout pryč, ale z domů se počali rojit poschovávaní Crussolovi pěšáci, takže jen málokterému šťastlivci se podařilo prorazit ven z pasti. Vystrašen a propadnuvši panice, zavelel baron Maurice de Chagny, Maurepasův zástupce, k úprku a následován stovkou jezdců se vrhl mezi domy. Většina z nich okamžitě skončila na zásecích a zátarasech Crussolových mužů, barona samotného pak proklál píkou mohutný setník Wagenecht. Baron Maurepas, jemuž odvaha nechyběla, bojoval v řadách svých jezdců jako lev. Zatímco pomalu ustupovali k návsi, podnikal velitel neustálé protiútoky, aby nepřítele zpomalil a dal tak svým lidem možnost zaujmout obranu. Při jednom z nich náhle pod ním padl kůň. Nežli ho stačili vyprostit, zajal barona rytíř Claus van Martens, jeden z pobočníků komtura von Stahleck-Klemb. Velení obrany se ujal Debray. Ten viděl zcela jasně, že situace je beznadějná. Když se zbytek Jižanů stáhl na náves, zjistili, že budova místního kostela je obsazena nepřátelskou pěchotou. S nepřítelem všude kolem i ve středu vlastních linií pak Debrayovi nezbylo než kapitulovat. Jeho meč přebíral komtur z Nerlinden, jehož lidé měli lví podíl na úspěchu Tidonské bitvy.
Císařští ztratili toho dne osmdesát pěších a jednostodvacet jízdních, což svědčí o skutečnosti, že královští jezdci neztratili bojový zápal až do samého konce. Na straně Jižanů byly ztráty tří set čtyřiceti mužů; ostatní, vyjma asi stovky šťastlivců, kterým se podařilo vyváznout a ujet, padli do zajetí. Řada přeživších utrpěla nějaké zranění, mezi nimi komtur z Nerlinden i statečný baron Albitte. Maurepasova jízda však přestala existovat a naděje na osvobození královských jednotek z pevnosti Gossolengo se tak stala prakticky nereálnou. To byl velký úspěch Štěstěny, maršálova génia a statečnosti jeho vojáků, z nichž v této řeži vynikli Jestřábí rytíři, zejména družina komtura von Stahleck-Klemb.
V poledne jedenáctého již bylo po bitvě u Tidone. Felčaři obou stran rukou společnou a nerozdílnou ošetřovali raněné společně s místními Sarremorthiány. Jestřábí rytíři zůstali zde, aby se postarali o vše potřebné, spolu s Crussolovými muži. Jezdci generála de Argenson, kteří do bitvy zasáhli až v samém závěru, už spolu s maršálem se zajatým baronem Maurepasem a ukořistěnou vlajkou ujížděli zpět ke Gossolengu. Vrchní velitel nechtěl nechávat hlavní bojiště bez dozoru ani o chvíli déle než bylo bezpodmínečně nutné, jakkoli měl vrcholnou důvěru ve velícího důstojníka plukovníka von Berlichingen. Také doufal, že Maurepasova zdrcující porážka u Tidone donutí krále Wittiga uznat svoji prohru.
Zatímco maršál Gallus s doprovodem uháněl zpět ke Gossolengu, Von Berlichingen se snažil realizovat plán navržený staršinou Salingerem na poradě předešlého dne. Za pomoci Albittových lesníků Theodora Vidocqa a Michela Mouryho vedl Salinger své lidi vybavené nakladem smoly napříč bažinami. Před soumrakem už obě skupiny měly pevnost na dohled, odpočinuly si a pak pokračovaly pod pláštěm noci dále. Během noci se jim podařilo položit pod dřevěné hradby pevnosti velké množství zápalného materiálu.
Když k ránu dvanáctého dorazil velmi unavený maršál na bojiště, referovala mu Salingerova spojka o dané situaci. Netrpělivý Berlichingen nechtěl na nic čekat, ale maršál nařídil vyčkat do poledne, kdy měla dorazit část Crussolových pěšáků poslaných napřed od Tidone, protože nechtěl být zcela bez záloh. K polednímu však po pěchotě nebylo ani vidu ani slechu a maršál, který se mezitím trochu prospal, dál neváhal. S vědomím, že od jihu se blíží bouřkové mračno, které by celou akci mohlo znehodnotit, dal Salingerovi rozkaz smůlu zapálit.
Překvapení bylo dokonalé. Královští, kteří se nacházeli ve stavu celkové skepse, si hořící hradby na severní straně všimli pozdě, až když požár přeskočil na hospodářská stavení. Čeleď a zvířata již opřekot prchali z hořící tvrze. Král ze sebe vydal to nejlepší a díky statečnosti jeho mužů byl požár během tří hodin uhašen. To už však na bránu, otevřenou prchajícím služebnictvem, útočili cornovijští těžkooděnci.
Útok, který vedl osobně Berlichingen, nebyl příliš důrazný, spíše měl znesnadnit hašení požáru. Velké množství Jižanů v pevnosti způsobilo, že ve zmatku zahynulo několik desítek lidí ušlapáním, další uhořeli či se udusili dýmem. Když po třech hodinách přišel déšť, který pomohl královým mužům požár uhasit, zbývaly z velké části pevnosti jen dýmající trosky. Ještě horší snad bylo, že většina ustájeného dobytka uhořela či uprchla ven, kde se ho zmocnily říšské voje – cornovijci hejtmana von Weisshorna přihnali nazpět do ležení celé stádo prasat i s dvěma pasáky.
Tři hodiny před soumrakem zvažoval král další postup. Tvrz přestala existovat jako bezpečné útočiště, navíc zmizely zásoby jídla. Zbývalo jen bojovat, nebo se vzdát. Podle své povahy, neznající poraženectví, zvolil král boj.
Před hradem se počal formovat předvoj bitevního šiku, osm stovek opěšalých lučištníků, kteří sestoupili ze sedel; terén nebyl pro jízdu vhodný. Za nimi se řadila kolona žoldnéřské grupy Maignetovy v počtu tisíce pík a za nimi nastupovala lehká pěchota fermalské hotovosti hejtmana Georgese du Couthon. Následoval sám král s jedinou jízdní jednotkou šlechtické gardy a nakonec dobrovolníci ze Sarrelouis, tzv. Dambertovi sirotci, kteří požárem nejvíce utrpěli. Opěšalá jízda tvořila zálohu, neboť lidé barona de Saintes nebyli zvyklí bojovat pěšmo a oč lepšími byli jezdci, o to horšími pěšáky.
Celá kolona v počtu asi sedmi a půl tisíce hlav, se pak dala do pohybu, proti císařským palisádám.
Jak řečeno již mnohokrát, měl maršál Gallus mnohem méně vojska, avšak výhoda postavení byla natolik silná, že se tím neznepokojoval. Lučištníky, připravující terén pro nástup hlavních sil, odrazili cornovijští těžkoodění střelci z kuší hejtmana Ardana van Bemmel; doslova šik lehkooděnců rozprášili.
Za nimi se valily Maignetovy korouhve: bily se srdnatě, leč také neuspěly. Salvy z kuší mnoho z nich srazily k zemi, neboť jejich vlastní střelci jim nedokázali poskytnout účinnou ochranu. Pak přišla na řadu hotovost z Fermaly, znatelná podle oranžových stuh na oděvech. Tou dobou však již argovijské voje byly značně promíchané a na přístupové cestě, po níž se zároveň útočilo i ustupovalo, vládl chaos slovy těžko popsatelný. Útok zeměbrany skončil katastrofou; mrtvoly mužů z Fermaly se vršily na hromadách před palisádou. Pak dal král rozkaz k ústupu a zavládlo ticho, přerušované jen sténáním raněných.
Wittigus se radil se svými veliteli. Mnozí Jižané již poklesávali na duchu, ale král a někteří vůdci elitních jednotek se chtěli bít dál. Rozhodli se vytvořit dvě skupiny, jednu z Maignetových žoldnéřů, kteří se nechtěli smířit s trpkostí porážky a druhou z Dambertových veteránů, kteří zatím do boje nezasáhli. Každá skupina vytvořila dlouhý trojstup a bok po boku se vrhly proti císařským zásekům.
Mnoho z nich padlo, než doběhli k zátarasu, ale postupovali dál bez ohledu na ztráty a díky velkým horám mrtvol se dostali až k první palisádě, kde se strhl lítý boj. Zatímco většina střelců stačila utéct, byli Weisshornovi obrněnci pobiti přesilou útočníků. Když nápor královských ozbrojenců prolomil i druhé postavení, seskočil maršál z koně a v čele čtyř stovek rovněž opěšalých Argensonových jezdců zahnal rozhodným protiútokem nepřítele zpět. Mezitím střelci obsadili boky úvozu a mohli pálit proti posilám i ustupujícím mužům první linie. Vbrzku přibylo na cestě dalších několik set mrtvol a oba elitní útvary královské armády přestaly existovat. Velitel Dambertovců hejtman Phillip-André de Danican skončil těžce raněn v zajetí, Maignetovi se podařilo prchnout.
Nyní už bojová morálka Argovijců úplně vyprchala, jakkoli na císařské straně byl další vývoj očekáván s napětím a obavami. Touto dobou však dorazilo čtyři sta Crussolových mužů od Tidone, kteří, byť velmi unaveni, posílili maršálovo vojsko a dodali mu novou sebedůvěru.
K večeru vyslal král svého pobočníka, vikomta Alniera du Lindet, aby dohodl příměří a zjistil kapitulační podmínky. Ty se králi zdály příliš nepřijatelné; vikomt je vyslechl takřka s otevřenými ústy. Nicméně když spolu s ním putoval ke králi zajatý baron de Maurepas, uvědomil si Glabrio Wittigus, že jeho vojenské možnosti klesly bitvami u Tidone a Gossolenga na nulu. Druhou hodinu noční, kdy vojsko bylo již velmi unaveno, leč hořely ohně a nikdo neměl na spánek ani pomyšlení, přijel do maršálova ležení sám král, obklopen veliteli a svitou pobočníků. Zde, zdrcen prožitými útrapami, sestoupil beze slova z koně a podal hraběti de Croce svůj meč. Mnozí z nás jej litovali, že se dožil chvíle pro něj tak potupné, ale maršál, maje přesné příkazy od samého imperátora, nemohl jednat jinak. Konečně nikdo jej nenutil účastnit se bojů osobně, byť válka o bernicijské vévodství zasahovala do bytostných zájmů argovijské koruny.
Vítězství u Gossolenga změnilo tvářnost celé Élidy. Vévodství Bernicijské, kterému nyní vládne vévoda Attigus, se stalo součástí Císařství a město Sarthe svobodným říšským městem. Za zmínku stojí ještě osudy některých aktérů. Statečný komtur von Stahleck-Klemb se o rok později stal maršálem Řádu Jestřábích rytířů. Talentovaný colonel Falkenhorst, jakož i Berlichingen, Argenson a samozřejmě hrdinný maršál Gallus byli císařem zahrnuti přízní. Takřka všichni účastníci bernicijského tažení včetně písařů a pomocníků byli štědře odměněni. Král setrval v zajetí čtvrt roku, do podpisu pověstných kompaktát. Mezitím vládl Argovii místokrál Oliviere du Plessis, který začal řetěz zmatků a přehmatů tak výrazných, že donutily krále Glabriona k urychlenému podpisu sarthské smlouvy, aby se mohl vrátit domů.
Rytíř de Debray přešel do císařských služeb a odplul do Reimského markrabství, za moře, v čele nových osadníků, o které žádal tamější vládce císaře. K tomu obdržel titul barona.
Vicehrabě Danican v zajetí zemřel, i přes veškerou péči lékařů. Ostatní vznešení zajatci byli vesměs vykoupeni, krom barona de Maurepas, kterému dal nakonec Řád Jestřábích rytířů svobodu na čestné slovo, aby si domů pro peníze dojel.
Baron de Albitte se opět ujal svých rodových statků, značně rozšířených na úkor vyhnaného hraběte de Sobry. Velkých odměn se rovněž dostalo hraběti z Beugnotu, který patnáct měsíců vzdoroval obléhání nepřítelem na svém hradě.
Vévoda Attigus de Moreau získal vytoužený vévodský stolec, leč jeho podivné chování v poslední fázi války jej přišlo draho a císař mu odebral řadu statků, aby jimi obdaroval své věrné. I tak se chamtivý vévoda obohatil na konfiskacích přívržencům Damiena Alberta, kteří houfně opouštěli zemi, aby zachránili alespoň zbytek rodového jmění. Sám Damien Albert, vikomt de Ris a vzdorovévoda Bernicijský, uprchl do Norriceje.
Na válce prodělalo mnoho šlechticů, kteří se do ní zapojili – např. hrabě Perrein de Precy, nebo vévoda Dambert de Sarrelouis, který dokonce zaplatil životem. Navíc se za poručnické vlády baronů za jeho nedospělého syna Eustacha ustavila opozice v jeho panství, která Eustacha i jeho matku roku 1192 a.l. vyhnala a povolala na vévodský stolec hrabata de Fauche-Borel, odnož caradonských knížat z rodu Duilio, považovaných za odpůrce vládnoucí salfiorovské dynastie.
Bernicijská válka zkrátka zasáhla do všech aspektů života v Argovii a její následky budou doznívat ještě po mnoho let.
Dáno v osmnáctém roce vlády milostivého císaře země Élejské Valeria Marciana Sorana v Ardahanu ku větší slávě Jeho Císařského Veličenstva.
aneb samotný závěr tragické občanské války v Argovii,
jak jej viděl na vlastní oči Janus Ezrammis, hrabě de Terric, lenní pán Montaubanu a Caen Venosu, královský správce Istrijské marky, příslušník Salfiorovské dynastie a příbuzný arcivévody Dagbreta Silného, právoplatného uchazeče o královský trůn Argovie.
Na počátku roku 1219 byly všechny politické karty definitivně rozdány. Mocenská uskupení se rozdělila na tři velké bloky. Salfiorovskou armádu, dosud silnou a jednotnou, tvořily jednak oddíly z Fermaly a Istrie, jádra území spravovaného arcivévodou Dagbretem a jeho synem Armantem, honosícím se v království dosud nevídaným titulem lantkraběte, jednak oddíly spojenecké. Krom pomocných vojsk z Ivernessu, věrného spojence vládnoucího rodu a najatých žoldnéřů byly hlavní posilou jednotky stařičkého vévody camerinského Miestinga, které vedl v poli jeho synovec, královský generál Montaliard d´Aubrey. K nim se družily desítky středních a stovky nižších šlechticů z různých území, kteří se hlásili k salfiorovské krvi bez ohledu na své lenní pány. Tato skupina byla společensky i ideově nesmírně různorodá a zatímco někteří patřili k výkvětu arcivévodových sil, jako statečný hrabě Girolamo de Montsarrat, jiní představovali spíše přítěž. Jejich síly byly nevelké a vystoupením po boku Dagbreta se nezřídka rozkmotřili se svými seniory, takže často potřebovali spíše arcivévodovu pomoc. Zářným příkladem této druhé kategorie je Charles Perrier vikomt de Joncey, který více než rok žadonil o pomoc pretendentových vojsk a nakonec přeběhl k nepříteli.
Koalice Dagbretových protivníků se rodila pomalu a těžce. Prvním, kdo pozvedl odbojnou paži proti legitimnímu nástupci, byl Leiwenský kníže a dědic svržené a zdiskreditované Lentulovské dynastie Lentulus Crassipedes. Stárnoucí intrikán byl však znám svou proradností a lakotou, takže neměl naději na širokou podporu ostatních velmožů. Naneštěstí však povstal jeho příbuzný, kníže Tarquidus Duilius, v jehož žilách také kolovala prokletá lentulovská krev a donutil svého neoblíbeného bratrance, aby se nástupnického práva Lentulovců vzdal v jeho prospěch. Ke spojenectví dvou knížecích rodů se okamžitě přihlásili vévodové ze Sarrelouis, kteří ještě před třiceti lety bývali pouze hrabaty z Fauche-Borel a na trůn se dostali jen díky zákeřným mocenským piklům po smrti chrabrého a věrného vévody Damberta pod hradbami Sarthe během nešťastné Bernicijské války. Této mocné alianci poskytla finanční podporu stále mocnější gilda Hierofantů Steighkelu, na niž tvrdě dolehly arcivévodovy finanční požadavky a která krom toho byla vehnána do tábora salfiorovských oponentů bezuzdným řáděním některých nezodpovědných králových příbuzných, z nichž nechvalně proslul zejména fermalský baron Roll O´Cierre, o němž bude později ještě řeč. Krom gildy se připojila i městská republika Vindana Portus výměnou za definitivní samostatnost, pro niž neměl Dagbret pochopení a vyřešení některých sporných otázek.
Velkou neznámou zůstávala strana třetí, tvořená nezávislými a volně lavírujícími šlechtici. Zpočátku měla více menších skupin, které vedli jednak intrikánská mediolanská vévodkyně Romanetta, dříve poskytující podporu zemřelému Dagbretovu salfiorovskému protikandidátu Eugeniovi de Norricea-Savoy a jednak pompézní, leč ambiciózně schopný vévoda Theoden de Castellane.
Kandidatura nemocného a zhýralého prince Eugenia nebyla jistě počinem z jeho hlavy. Bratr norricejského vévody byl patrně zneužit lentulovskými provokatéry, aby zahájil kampaň proti legitimnímu dědici trůnu. Tvrzení, že norricejská větev Salfiorů má stejné postavení jako fermalská, je zcela nehorázné, protože předkem norricejské větve byl nemanželský syn krále Oidipona a jejich krev byla dále zředěna svazkem s dynastií Tourin-Savoy.
Bylo zjevné, že naděje na získání trůnu pro prince Eugenia jsou pramalé, obzvláště ve chvíli, kdy po nečekané smrti svého bratra vévody musel bojovat na domácí scéně o vlastní stolec! Nezbývá než předpokládat, že posloužil jako figurka pro odstranění arcivévody Dagbreta, aby rozvrátil jednotu Salfiorovců. Naštěstí jeho brzká smrt, následovaná vypuknutím války v Norricei, tuto intriku zmařila.
Zatímco Norriceou zmítal divoký boj o nástupnictví, který se vedl zcela izolovaně od zbytku konfliktu, Béthune a Saverio vyčkávalo opatrně dalšího dění. V Istramarche se na jaře vzbouřily posádky lodí, jimž arcivévoda i přes mé námitky zavelel vyplout do války s Vindana Portem, čímž projevily dostatek zdravého rozumu: loďstvo městské republiky převyšovalo zbídačenou a zanedbanou královskou flotilu počtem čtyřikrát a prahlo po snadném vítězství. Vzpouru urychleně potlačil královský admirál Almante de Anteol, nakvap jmenovaný arcivévodou do funkce, z níž byl bezdůvodně odvolán schopný a věrný zastánce královského rodu vicehrabě de Riollan, který posléze pobouřen přešel na stranu nepřítele. Už dávno jsem mu odpustil, neboť i mne pobuřovaly některé neuvážené kroky arcivévody Dagbreta, které podnikal, aniž by se radil se svými šlechtici. Nemohl jsem však zradit svůj rod a tak jsem vytrval po boku Dagbretově až do hořkého konce.
Při požáru v corregijském arzenálu shořelo několik lodí. Se zbytkem, čítajícím necelé dvě flotily galér a několik menších plavidel, pak vyplul admirál na moře, aby se pokusil prorazit blokádu argovijského pobřeží. U ostrova Ocilia na něj udeřil vindanaportský viceadmirál Lamproso Belgioso a do večera argovijské loďstvo rozdrtil. Z flotily čítající třicet lodí se zpět vrátily jen dvě a markýz Anteol zahynul na palubě své vlajkové galéry.
Istramarchské přístavy poté přijaly diktát vindanaportského admirála Mauricea di Quinette, zachovaly přísnou neutralitu a vpustily do svých hradeb vojáky městské republiky. Námořní síla Vindana Portu tak účinně neutralizovala celou Istrijskou marku, neboť válkou zle zkrušená města vypovídala poslušnost a nebylo síly, která by něco zmohla, neboť většina pánů se svými družinami byla již dva roky v poli.
Válečná situace byla počátkem sezóny velmi komplikovaná. V Sarrelouis obléhaly sbory generála hraběte de Cléry město Niviera, hájené salfiorovským přeběhlíkem markýzem de Corte-Real. Cléry sám byl ohrožen pohyby jednotek hraběte de Belle-Isle a vytrvale žádal o pomoc ivernského markraběte. Corvionovský vládce Tiridius však s vysláním dalších sborů nespěchal; obával se totiž nepřátelské invaze. Velkou neznámou těch dní zatím zůstávalo, kam zamíří „osmihradské vojsko“, tj. sbor, který v osmi pevnostech Caradona shromažďoval Tarquidův bratranec Cervante Dampierre, hrabě de Berwick. Jeho jednotky, sbírající zejména Dagbretovy odpůrce z území věrných salfiorovským seniorům a osvědčené žoldnéře, čítaly již na čtrnáct tisícovek mužů a není divu, že Tiridius Corvio nemohl klidně spát při představě tohoto vojska pochodujícího průsmykem Ardeal.
Hlavní síly arcivévody Dagbreta pod velením jeho syna, lantkraběte de Bourbotte, obléhaly mocnou leiwenskou pevnost Septigny. Obležení však narušovala knížecí armáda, která zejména díky vynikajícím bojovým kvalitám Sokolích jezdců nenechávala silnějšího protivníka na pokoji. Musím říci, že rozhodnutí svěřit velení do rukou lantkraběte bylo jedním z nejnešťastnějších v arcivévodově životě. Jeho syn mu byl podoben povahou, tvrdošíjností i přemírou autority, leč neměl vladařské schopnosti svého otce, ani jeho životní zkušenosti. Já sám, markýz du Guantec a hrabě de Troymen jsme byli zoufalí z povýšené ignorance, kterou dával lantkrabě najevo při každé příležitosti. Okázalé přehlížení, jemuž jsme byli vystaveni po celou dobu tažení s lantkrabětem, přivedlo oba mé druhy k tomu, že se chopili dílčích úkolů a v bitvě u Sirdilohu nakonec chyběli.
Sám Dagbret ležel s další částí svých sil a spojeneckými oddíly z Camerina u Blenheride, odkud na dálku vyjednával s vévodou Theodenem. Ten se k němu prozatím odmítal připojit, poukazujíc na nutnost pacifikovat nerozhodné Saverio, jehož regent hrabě Torcy odmítal vytáhnout do pole po boku salfiorovců. Ve skutečnosti však Theoden hrál obojakou hru, neboť tou dobou s regentem Torcym již uzavřel tajnou dohodu, jejímž jediným účelem bylo naopak neutralizovat síly béthunských vévodů, kteří byli Dagbretovi nakloněni.
Oscar de Béthune-Sully dlouho váhal. V nepravý čas však arcivévodův nešťastný nátlak na dalšího neutrála, mediolanskou vévodkyni Romanettu, přímo podnítil její spojení z castellanským intrikánem a vytvořila se mocná koalice, silou rovná kterémukoliv již existujícímu uskupení. Po jisté době, kdy síly obou znesvářených stran směřovaly k rozhodující bitvě, se béthunský vladař k „castellanské trojce“ připojil také.
Jestliže leiwenský kníže bránil vlastní ohrožené panství, obléhaly síly knížete Duilia již od konce minulého roku pevnost Sour-le Aviene a zároveň držely v šachu Dagbretovy jednotky, neboť z hraničního Blenheride vedla cesta zpět přes Avranches, blokované knížecím vojskem. Pro arcivévodu se tak stalo získání neutrálů na svou stranu životní nutností.
Společným rysem všech čtyř přímo nezainteresovaných vládců byla nechuť zapojit se do válečných operací. Koalice se snažila vytěžit pochopitelně co nejvíce a zároveň se pojistit proti neblahým důsledkům svého opatrnictví. Theoden proto vedl prostřednictvím svých emisarů rozhovory jednak s Dagbretem, jednak s designovaným protikandidátem Tarquidem Duiliem. Pozoruhodné je, že v obou případech dosáhl stejných výsledků: nabízené zisky se lišily jen v maličkostech. Podstatným rozdílem však byly požadavky obou stran: zatímco arcivévoda požadoval aktivní vojenské vystoupení po jeho boku, Tarquidus na radu svého protřelého rádce Umilera pouze zdrženlivost stranou bojů, což pochopitelně sluchu vévody Theodena a ostatních lahodilo: dokonce i u Oscara de Béthune-Sully vyvolala tato zpráva ulehčení.
Prvním větším válečným střetnutím roku 1219 byla bitva u Granve Simoru. Generál de Cléry tu zastoupil s částí svých sil cestu jednotkám hraběte de Belle-Isle, které táhly na pomoc obležené Nivieře. Na straně duiliovců bojovalo šest tisíc vojáků, salfiorovci měli o tisícovku více. Belle-Isle byl nemocen, dostal zánět bažinné horečky a vojsko vedl jeho adjutant de Bracy. Ten ovšem pro zkušeného válečníka Cléryho nebyl vážným protivníkem. Baron vsadil vše na divoký nápor kavalerie proti středu salfiorovské linie, ale obrnění pikenýři útok odrazili, de Bracy sám byl zabit a protiútok královské jízdy obrátil duiliovské vojsko na útěk. Vojáci hraběte de Belle-Isle zmateně prchali k severu, zanechávajíce na bojišti tisíc mrtvých a raněných a další tisícovku zajatců. Mezi nimi byl i nemocný hrabě, ale šlechetný Cléry jej ihned propustil, aniž požadoval obvyklé výkupné. Tato velkorysost se mu později bohatě vyplatila.
Po zprávě o drtivé porážce (salfiorovské vojsko ztratilo jen kolem čtyř set mužů) už hrabě Berwick dále neváhal: jeho armádní sbor opustil pohostinné Osmihradsko a zamířil na jihovýchod. Tarquidův bratranec si velice cenil služeb markýze de Corte-real, koneckonců jej sám získal pro duiliovskou věc a zradu salfiorovských zájmů. Nehodlal připustit jeho pád do rukou nepřítele.
Počátkem měsíce pentilis tak musel Cléry uvolnit obležení Niviery, které předtím odolalo šesti pokusům o prolomení. Proti Berwickově armádě neměl šanci a tak nastoupil pochod k pevnostem Des Forn a Veriglié na camerinských hranicích.
Berwick zatím zásobil Nivieru a pověřil markýze de Corte-real obranou vévodství a střežením průsmyku Ardeal. Sám s dvanácti tisícovkami mužů pronásledoval ustupující Cléryho jednotky. Dostihl je před pevností Veriglié a svedl s nimi krátkou šarvátku, v níž byl raněn hrdinný Cléry. Královští se ve zmatku stáhli do pevnosti, v níž setrvali, i když síly protivníka odtáhly. Generálova nečinnost následující dva měsíce je velkou záhadou války. Jeho zranění, jímž později vysvětloval své počínání, nebylo nijak vážné. Mohl buď obnovit boj v Sarrelouis, ustoupit ardealským průsmykem do Ivernessu, nebo se připojit k hlavním silám. Tušil už snad neslavný konec války? Každopádně zůstalo jeho pět tisíc mužů v pevnosti Veriglié, když Berwickova armáda nastoupila pochod k Sirdilohu.
Sedmého dne měsíce sextilis se nečekaně hnuly síly Tarquida Duilia. Caradonský kníže strhl tábor před Sour-le Avienne a pochodoval k jihu. Důvod jeho manévru byl jednoduchý – prostě šel vstříc posilám přiváděným jeho bratrancem. Tváří v tvář neradostné vyhlídce musel Dagbret chtě nechtě přivolat hlavní vojsko z Leiwenu. Armáda lantkraběte se stáhla z pozic u Septigny a zamířila k Sirdilohu. Obě strany si toto místo za setkání svých sil nezvolily náhodou. Opevněné hradiště Sirdiloh bylo ideálním místem pro soustředění vojska, ovládalo jediný most přes řeku Dainre v této oblasti a bylo obehnáno masivními kamennými valy, jakýmsi pozůstatkem trpasličího opevnění. V patách lantkraběti postupovalo vojsko leiwenského knížete, neboť Lentulus Crassipedes sice nebyl žádný vojenský génius, ale měl dobré poradce a na rozdíl od našeho velitele neváhal dát na jejich názor. A ti správně tušili, že jeho mužů bude zapotřebí.
Závod s časem vyhrál pochopitelně Berwick, jehož oddíly dokázaly ujít místy až padesát mil denně. Tvořily je z velké části žoldnéři postavení za peníze Vindana Portu a Hierofantů Steighkelu. Když druhého dne měsíce septilis stanul předvoj Bourbotteho armády před hradištěm, přivítaly je střely z kuší a balist.
V této kritické chvíli však lantkrabě zaváhal a tím propásl životní šanci. Duiliovců bylo málo a Bourbotte přiváděl na bojiště šestatřicet tisíc vojáků. Rozhodný nápor by možná dokázal vyrvat Sirdiloh i z rukou tak zkušeného válečníka, jakým byl hrabě Berwick.
Dagbretův syn však nepodnikl nic, přestože jsme jej společně s hrabětem Nomparem de Courtheuse prosili o zahájení akce a rozhodl se vyčkat příchodu svého otce. K jeho obhajobě je však třeba říci, že o existenci osmihradského vojska neměl tušení a domníval se, že hradiště hájí celá Tarquidova armáda.
Na druhý den kníže Caradonský skutečně svých dvacet devět tisíc vojáků přivedl po levém břehu Dainre a zůstal tak od lantkraběte izolován říčním tokem.
Dagbret přitáhl se svými sedmadvaceti tisíci v patách duiliovcům. Jeho rozhodnutí nepřejít říční proud bylo správné, ale nepochopitelné je jeho rozhodnutí ponechat synovy jednotky na místě. Zužující se ohbí řeky totiž nedávalo v boji jinou možnost než se slepě vrhat proti mocným valům pevnosti, nebo se pokoušet překonat vodní tok pod palbou z hradeb.
Zároveň se neprozřetelně spolehl na po dlouhé době proklamovanou loajalitu vévody Theodena, který přiváděl k Sirdilohu dvaačtyřicet tisíc mužů čtyř vévodství. Pikantní je, že jen krátce předtím byl přesvědčen o tom, že vévodovi nelze důvěřovat, neboť pravil ke svému pobočníku panu du Cotelet „nikdy už neuvěřím pánu z Castellane. Nechystá nic jiného než pustou zradu.“ Zdá se, že arcivévoda ani již netoužil po účasti „neutrálů“ v bitvě, neboť si uvědomoval, že má nad Tarquidem značnou převahu. Potřeboval však, aby se jednotky knížete Lentula nespojily s Caradonci a tak nasměroval „Castellanskou koalici“ ke Granve Aisgiru, důležité křižovatce, jíž musely leiwenské oddíly projít, pokud se chtěly vůbec k hradišti dostat. Dohledem nad plněním tohoto rozkazu pak pověřil svého a bohužel i mého vzdáleného příbuzného, neblaze proslulého barona Rolla de O´Cierre, známého zejména sklony k hazardu, divokým pitkám a bláznivým dobrodružstvím. Bylo zejména dílem jeho „Černobílé kompanie“, která bezostyšně plundrovala prastará naleziště Dissignacu a Xyhtropacu, že se gilda Hierofantů zapojila do aktivního boje proti Salfiorům.
Rollo a jeho kumpáni však okamžitě využili pohostinství vévodova stanu a hodovali po libosti. Nikomu z nich (a Rollovi nejméně) nepřišlo divné, že vévoda Theoden odložil přesun ke Granve Aisgiru o celých čtyřiadvacet hodin, během nichž jím pohodlně prošla pětadvacetitisícová Lentulova armáda a rozložila se nic netušícím Bourbotteho vojákům za zády. Arcivévoda zdaleka nedocenil hloubku Theodenovy zrady. Vévoda skutečně nechal nastoupit své vojsko, ale bylo předem jasné, že se nikam nepohrne. Jaké myšlenky se honily hlavou ambicióznímu šlechtici, se dnes můžeme jen dohadovat. Zdá se, že byl rozhodnut vyčkat chvíle, kdy se výsledek bitvy stane zjevným. V případě vítězství Tarquida Duilia splnil vše, co se od něj žádalo. Po boku arcivévody by naopak zasáhl ve chvíli, kdyby Salfior dobyl oslnivé vítězství. A kdoví, třeba mu vzadu v mozku klíčila i myšlenka, že kdyby se vojska dostatečně vyčerpala, mohl by se stát suverénem a usilovat o královský trůn sám….. ale to se již pouštíme na pole dohadů.
Skutečností zůstává, že čtvrtého dne měsíce septilis nastoupila vojska obou stran k bitvě, jaká nemá v dějinách Argovie obdoby, neboť se utkalo sto dvacet devět tisíc vojáků a s neutrály v záloze dosáhl počet mužů ve zbrani u Sirdilohu sto sedmdesát jedna tisíc mužů.
Hlavní bod duiliovské sestavy tvořil samotný Sirdiloh. Jelikož Berwick se ujal velení jízdy, převzal obranu pevnosti vikomt de Roquoy. Lentulus Crassipedes a hejtman Sokolích jezdců Alessandre Girassimo sešikovali své vojsko tak, aby mohli udeřit i ustoupit anebo přejít řeku; za den času postavili provizorní pontonový most a navíc bylo v jejich oddílech velké množství jízdy. Trén a část jednotek - většinu pěchoty a také raněné a nemocné, odeslal Lentulus na druhý břeh.
Tarquidovy oddíly, posíleny o Berwickovy jezdce, se rozložily v linii pod Stamionským návrším, na němž rozbil kníže hlavní stan. Pláň naproti nim zaplňovaly standarty Salfiorovců. Dagbret disponoval deseti tisícovkami jezdců, které postavil na levé křídlo sestavy, proti hlavnímu šiku duiliovské kavalerie, čítajícímu osm tisíc mužů. Další jízdní Tarquidovy jednotky v počtu pěti tisíc však stály na středu sestavy; těmto oddílů velel vicehrabě de Reydon.
Salfiorský arcivévoda a jeho konnetabl markýz de Puységur se ubytovali ve vesnici Clapront, kterou opustilo veškeré obyvatelstvo. Domy byly nyní obsazené vysokými důstojníky armády, zatímco před vesnicí už stál střed Dagbretovy bitevní linie, tvořený ivernským sborem generála hraběte de Ebergényi. Směrem k jihu se linie stáčela, aby stála čelem proti pevnosti Sirdiloh a celému pravému křídlu velel starý camerinský maršálek Olivio Fioconti di Brionne, který dorazil na poslední chvíli. Na levém křídle soustředil arcivévoda pomocné jednotky složené z horalů ozbrojených sekerami a élejských žoldnéřů; tyto oddíly stály pod komandem mladého, avšak nesmírně rozhodného a schopného generála de Tessé. Kraj bitevní linie, dlouhé téměř tři kilometry, kryla jízda vedená veteránským válečníkem z Bernicijského konfliktu, dvaasedmdesátiletým baronem de Maurepas.
Dagbretův bitevní plán nebyl bez jiskry nápadu, neboť počítal s přesunem valné části hlavního vojska přes tok řeky Dainre, kde měla posílit pravé křídlo. Zatímco jízda se měla připojit k Maurepasovi, pěší sbory by jednak vytvořily zálohu pro Dagbretovy jednotky, jednak současným úderem z obou stran řeky dobyly Sirdiloh. Prostý plán markýze Puységura počítal s tím, že obsazením pevnosti se duiliovská pozice stane neudržitelnou a nepříteli nezbyde než vyklidit bojiště. Definitivní porážku nepřítele arcivévoda nepotřeboval; věděl, že po vítězství v této bitvě se síly „castellanské aliance“ definitivně přikloní na jeho stranu.
Zatímco ve stanu vévody Theodena se hodovalo a vysoká šlechta si připíjela s vyslanci Vindanaportské republiky, kteří jí přinášeli líbivé finanční nabídky za pomoc duiliovcům, srazily se nad ránem čtvrtého dne měsíce septilis předsunuté hlídky obou stran. Bezvýznamná šarvátka pak rozpoutala celodenní zápolení, v němž se rozhodovalo doslova o osudu zemí a dynastií, o osudu království.
Navzdory předpokladům však žádná z jednotek lantkraběte de Bourbotte nepřešla v noci řeku a celé hlavní salfiorovské vojsko poklidně nocovalo na planině před Sirdilohem. K tomuto podivuhodnému selhání přispěla opět obvyklá povýšenost arcivévodova syna, který sebou na poradu s otcem nevzal nikoho z vyšších důstojníků. Dagbret zjistil nemilou skutečnost až ráno a pokusil se ji ihned napravit, ale mezitím vypukla bitva a on se musel urychleně vrátit do Claprontu. Před vypuknutím hlavní bitvy však stačilo přejít řeku jen osm tisícovek mužů, vesměs lehké pěchoty z Fermaly.
Zatímco Puységur, dočasně velící sám celé armádě, se snažil počátek bitvy co nejvíce oddálit, neboť dosud nebyly na svém místě jednotky, v jejichž režii měl proběhnout útok na pevnost, nic netušící lantkrabě mezitím zavelel vojskům na svém břehu ke šturmu proti mohutným valům. Jestliže včerejšího dne váhal, nyní naopak vyrazil příliš brzy. Dagbretův syn prostě neměl na správné načasování štěstí. Vikomt Roquoy napřel k obraně hradebních valů plnou sílu svých devíti tisíc mužů a podařilo se mu dvakráte útok odrazit; mezitím však uběhly tři hodiny.
V okamžiku, kdy zařinčely zbraně, však překvapivě propadl panice Tarquidus Duilius. Jeho těžce zkoušenou mysl tížilo vědomí strašlivé odpovědnosti a tak kníže poklekl na pahorku a jal se modlit. Veškeré pokusy probrat jej ze strnulosti byly marné a tak bylo posláno pro maršála Berwicka; prozatím však spočinula odpovědnost za velení na bedrech knížecího adjutanta, zkušeného élejského žoldnéře, jímž byl baron Debnanski.
Střed duiliovců tvořený élejskými a bernicijskými žoldnéři v těžkých zbrojích se pod velením hraběte de Marsin pohnul vpřed, aby se utkal s Ebergényiho Iverňany. Prudký nápor zatlačil tyto elitní vojáky až do ulic Claprontu, kde jim přišel na pomoc sám Puységur s posilami a vrhl nepřítele zpět. Marsinovy oddíly počaly couvat, hrabě sám ztratil koně a ocitl se úplně mimo boj. Počínající paniku zarazil příjezd Reydonovy kavalerie, před níž pro změnu ustoupila sestava nepřítele. Padlo několik náhodných střel, z nichž jedna smrtelně zranila královského konnetabla. Těžce raněný Puységur, na jehož bedrech ležela odpovědnost za celý dosavadní průběh války, skonal krátce poté, co se Dagbret vrátil do svého štábu. Jeho poslední radou bylo, aby se arcivévoda stáhl z pole a pokusil se o štěstí jindy, za příznivějších podmínek. Salfiorovský pretendent však neposlechl.
Když velitel Sirdilohu Roquoy měl čas nabrat dech mezi útoky, spatřil houfce přecházející na druhý břeh Dainre a ihned informoval velitele levého křídla hraběte de Ormillan. Ten konzultoval s generálem Debnanskim a krátce poté se hnulo vpřed celé levé křídlo Tarquidovy linie.
V mezičase nechal Roquoy přemířit své balisty na druhou stranu a jejich salvy nyní donutily čelní řady Fiocontiho jednotek couvnout. Ormillanův útok je upoutal na místě, zatímco vzniklou mezerou projelo pět tisícovek jezdců generála de Reydon.
Bourbotteho muži přecházející řeku postrádali vyšší velení, neboť určený komandant baron Deveray, oblíbenec našeho velitele, jehož jedinou zálibou bylo neustálé upravování svého zevnějšku a od vřavy se štítivě držel co nejdál, dosud setrvával v hlavním stanu lantkraběte. Když na fermalskou lehkou pěchotu udeřila kavalerie, služebně nejstarším velitelem na místě byl pouhý setník jménem Folbert. Vedl si pravda statečně, ale ostatní jednotky neuposlechly jeho komanda a rozprchly se pryč. S výjimkou Folbertovy kolony tak náhlý úder rozprášil nejen pracně shromážděné zálohy, ale vrhl zpět do řeky i jednotky, které dosud přecházely, řada mužů zahynula v říčním toku. I když se jízda krátce nato vrátila zpět a Ormillan se stáhl na výchozí pozici, ten den nepřešel přes řeku Dainre žádný další Bourbotteho voják.
Kolem desáté vzplál znovu boj o Sirdilohské šance. Tentokrát však poprvé zasáhl do boje další faktor. V zádech útočícím oddílům se objevily kompanie Sokolích jezdců.
Tento nečekaný zvrat znepokojil lantkraběte natolik, že zastavil slibně se rozvíjející zteč a obrátil se celou silou proti Lentulovi. Leiwenská jízda však po krátké době přerušila zápolení a odpoutala se z boje. Bourbotteho jezdci ji nemohli pronásledovat, neboť jich proti patnácti tisícům kavaleristů bylo jen sedm a neobstáli by mimo podporu vlastní pěchoty.
Po následující dlouhé hodiny se boj pod západní hradbou hradiště změnil v hru na kočku a myš, kdy slabší leiwenské oddíly poutaly na místě celou hlavní sílu salfiorovských vojsk. Lantkrabě se omezil na obranu a i přes naše naléhání nijak rázně nevytrhl proti Lentulovi, neboť se držel fixní myšlenky udržet přechod přes řeku, který však vůbec nepoužil. Dezorientace Bourbotteho vojska dosáhla té míry, že hodinu po poledni zanechal kníže Crassipedes Girassima jako velitele na místě a sám s těžkou jízdou šlechticů přešel řeku a následoval svou pěchotu, pochodující již po druhém břehu ke Stamienskému návrší.
Vida tuto skutečnost, pokusil se hrabě de Courtheuse strhnout naše vojsko k útoku a vrhl se vpřed s malou družinou. Lantkrabě jej však nepodpořil a tak byl statečný válečník se všemi svými muži pobit přesilou přímo před očima celé armády. V tu chvíli ztratil Dagbretův syn sympatie všech svých mužů.
Tou dobou zuřil již tři hodiny boj po celé délce bitevní linie. Nejtěžší boje probíhaly u Claprontu, kde Marsinovi vojáci chtěli odčinit ranní neúspěch a vytrvale tlačili na nepřítele za průběžné podpory Reydonových jezdců.
Díky Leiwencům, kteří zaměstnávali lantkraběte, mohl Roquoy obrátit svou pozornost na druhý břeh a vytrvalá střelba z hradeb kosila Fiocontiho muže. V kritické chvíli dokonce vikomt poslal hraběti Ormillanovi posily.
Baron Maurepas, nešťastný hrdina dávné bitvy u Tidone, dokazoval nyní své vojenské kvality. Čtyřikrát odrazil útok nepřátelské kavalerie na Tessého muže a zahnal jezdce barona Parrocela zpět. Duiliovský velitel v jedné ze srážek padl. Situace na křídle byla kritická, neboť divoce bojující horalé hrozili zatlačit celé křídlo pod velením markýze de Buoncampa zpět a odtrhnout jej od jádra duiliovské sestavy. Triumf Salfiorovců se mohl nečekaně zrodit na opačné straně bojiště.
V kritické chvíli přispěchal na místo sám Berwick, který do té doby z vrcholku kopce bitvu řídil spolu s Debnanskim. Také nyní s důvěrou ponechal vedení boje v rukou bývalého císařova generála, který se nedokázal vyrovnat se změnou poměrů na ardahanském dvoře a „divadelní prostředí“ mu nesedělo.
Ani Berwick však nic nepořídil. Útok jízdy pod jeho velením byl zkušeným Maurepasem odražen a rozbité oddíly se zachraňovaly daleko za vlastní linií. Generál Tessé velel do útoku a krok za krokem rozvíral hrozivou mezeru mezi středem a křídlem Tarquidovy linie. Situace se stávala kritickou.
Hrabě Berwick nemohl povolat Reydona a jeho jízdu, neboť bez její podpory by se velmi oslabil tlak na střed nepřátelských linií, jemuž přikládal rozhodující význam. Záchrana však přišla z nečekané strany.
Kolem půl páté dorazily leiwenské jednotky na velitelské stanoviště generála Debnanskiho, na němž se dosud modlil Tarquidus Duilius. Adjutant několika slovy objasnil knížeti situaci, vyslal jízdu na ohrožené pravé křídlo a pěchotu po krátkém váhání nasměroval do centra bitvy. Sám pak seskočil z koně a vzhledem k tomu, že řídit boj v této pokročilé fázi bylo takřka nemožné, vedl s taseným mečem leiwenské pěšáky, znavené a žíznivé po dlouhém pochodu, do rozhodující zteče proti Claprontu, nad nímž dosud vlály salfiorské praporce.
Příjezd leiwenských rytířů pozvedl bojového ducha vyčerpané duiliovské kavalerie. Značně posíleny, hrnuly se nyní šiky maršála Berwicka vpřed jako úder bouře.
Veterán Maurepas ihned pochopil, že je vše ztraceno. Tessé bojoval příliš vzdálen od vlastního, i tak těžce zkoušeného středu a nebylo možné přerušit seč. Baron se Berwickovi postavil, ale tentokráte neměli jeho unavení jezdci šanci.
Dvojnásobná přesila smetla zoufale bojující Maurepasovu kavalerii i zálohu hraběte de Montsarrat a v pět hodin stanula na návrší nad Claprontem, odkud měla bojiště jako na dlani. Nadcházel poslední akord krvavé bitvy u Sirdilohu.
Markýz de Buoncampo se pokoušel zastavit ústup, což se mu podařilo až šest set metrů od velitelského stanoviště, kde se odehrálo krátké intermezzo. Kníže Crassipedes zvládl to, co se nepodařilo nikomu jinému a během krátké doby probral svého lentulovského bratránka k vědomí. Patrně značně pomohl i fakt, že z pahorku byl dobře viditelný vítězný útok Berwickovy jízdy. Kníže se vzchopil, nasedl na koně a dokázal působit dojmem vojevůdce.
Buoncampovi, již téměř rozdrcenému, významně pomohla skutečnost, že Tessé sám zastavil svůj postup. Viděl, že je odkryt v týle a vlastně bezbranný proti úderu jízdy a začal se stahovat mimo bojiště. Unavení Buoncampovi vojáci se na krátce nato stočili na Berwickův rozkaz k Claprontu.
Zuřivý nápor posil v čele s Debnanskim rozhodl těžké boje definitivně ve prospěch Duiliovců. Linie vojska, kde mezitím pro naprostou vyčerpanost vystřídal Ebergényiho sbor hrabě de Croix-Faron s camerinskými jednotkami, se rázem zhroutila a útočníci vnikli do ulic Claprontu.
Ačkoli pobočníci nabádali arcivévodu k opuštění bojiště, nasadil si Dagbret přilbici a pokusil se osobně zvrátit nepříznivý průběh boje.
Marně. V nejhustší seči klesl k zemi, zasažen píkou prostého knechta Diluvia Solanberta, kterého po bitvě uzurpátor Duilius povýšil do šlechtického stavu – tak se v našich časech odměňují kmáni, kteří vztáhnou ruku na velmože! Nad jeho mrtvolou byl zabit i jeho křídelní pobočník du Cotelet, který bránil tělo padlého vojevůdce.
Bitva však pokračovala a boje o Clapront si nakonec vyžádaly nejvíce obětí: na malém prostoru zde leželo na hromadách více než jedenáct tisíc mrtvých a raněných.
Generál hrabě Ebergényi, který převzal velení, se ani v beznadějné situaci nevzdával. Využil špatné interpretace rozkazů, díky níž Buoncampo zamířil k boku a nikoli k týlu bojiště a vyklouzl z kotle hrozícího sevřením. Jeho sbor ztenčený na sedm tisíc mužů se stáhl mimo bitevní pole, stejně jako zbytek jednotek generála Tessé.
Nejhůře se vedlo Camerincům na pravém křídle. Po ústupu ostatních velitelů se kolem nich uzavřel neúprosný kruh obklíčení. Maršálek Fioconti byl zabit a jeho oddíly dílem rozdrceny, dílem vzaty do zajetí. Mnoho mužů utonulo při pokusu dostat se přes Dainre ke sboru lantkraběte de Bourbotte.
Jakmile se Tarquidus vrátil zpátky do reality, rozjel se v doprovodu knížete Lentula do Sirdilohu. Z jeho hradeb pak pozoroval jednak závěr bitvy v ohbí řeky, tak Girassimovo škádlení se s jižní armádou.
Ihned po konci nejhustší seče dal kníže rozkaz vyčerpaným Buoncampovým vojákům a ti začali proudit hradištěm na druhý břeh. Za nimi šla leiwenská pěchota a síly hraběte Marsina, vše pod komandem Debnanskiho. K těmto jednotkám se připojily i oddíly vikomta de Roquoy, dosud držící pevnost. Poté se bitva na západním břehu změnila v jatka. Sevřena ze všech stran nepřítelem a rameny řeky, podlehla Bourbotteho oslabená armáda přesile nepřátel. Girassimo zatlačil salfiorovské vojsko do vln Dainre a jeho kavaleristé pobili tisíce mužů, pokoušejících se zachránit plaváním. Jejich počínání bylo marné, protože na druhém břehu čekaly jen hromady mrtvol a oddíly hraběte Berwicka. V osm večer bylo po všem; kdo nepadl, byl zajat. Lantkrabě nenásledoval svého statečného otce a se skupinou rytířů prorazil tenkou linií Sokolích jezdců. Uprchl z bitvy a později našel překvapivý azyl ve Vindana Portu.
Bylo po bitvě. Na válečném poli zůstalo téměř čtyřicet tisíc mrtvých a zraněných, z toho asi dvacet osm tisíc salfiorovských vojáků. Dalších dvaadvacet tisíc bylo zajato a jen malé části se podařilo uprchnout.
S nastávajícím šerem vzplál mezi vítězi náhlý poplach, neboť směrem od Granve Aisgiru se blížila velká kolona ozbrojenců. Nad jejich hlavami vlály standarty čtyř vévodství a už zdálky zazníval pokřik „Vive l´roy Tarquidus“ a „Gloire Duilio“. Vévoda Theoden si začerstva přijížděl pro své výdobytky a jako demonstraci síly sebou vedl celou armádu. Přímo na bitevním poli byl kníže Caradonský za přítomnosti výkvětu argovijské šlechty korunován králem Tarquidem I. a stvrdil výsady svých spojenců. Nároky všech stran byly uspokojeny.
Bitva sice skončila, ale dobojováno nebylo. Maršál Berwick následujícího dne zabránil spojení Ebergényiho a Tessého jednotek a oba generálové složili zbraně. Po celé zemi se teprve teď rozhořel požár, neboť desítky a stovky drobných salfiorovců byly vyháněny ze svých panství a zbavovány majetku. Tento boj trvá v menší míře dodnes.
Prestiž královského majestátu byla značně oslabena a zároveň prudce vzrostl význam vysoké šlechty. Aby částečně předešel následkům, pozvedl král krom spojenců a neutrálů také třetí stranu: do jeho služeb přešla celá řada salfiorovských leníků, ať už se jednalo o generály Cléryho či Tessého. Na milost byl vzat i stařičký Maurepas a další prominenti bývalého režimu, včetně několika Salfiorovců, počítaje v to i neblahého Rolla, jak ještě uvidíme.
Hrabě Ebergényi byl propuštěn po složení výkupného a vrátil se zpět do Ivernie právě včas, aby jím vedené vojsko markraběte odrazilo z průsmyku Ardeal invazní síly vévody ze Sarrelouis, který se chtěl proslavit vpádem do markrabství. Zde si bývalý královský generál vysloužil vděčnost svého lenního pána, získal velké odměny a nově ustavený titul ivernského konnetabla.
Hrabě Berwick se stal královským maršálem a konnetablem, a po pádu Triovanta do rukou královských vojsk také vévodou z Norricey. Funkci dvorního maršálka získal i s hodností polního maršála Debnanski, v jehož režii se vedly další boje proti poraženým salfiorovským přívržencům. Élejský generál krom vojenských funkcí obdržel i titul hraběte de Carignan.
Markýz Buoncampo se stal na darioritském dvoře ministrem pro zahraniční politiku a velkým komořím. Vikomt Roquoy obdržel titul hraběte a královského generála, vicehrabě Reydon titul markýze. Krom toho zastával úřad kancléře. Hrabě Ormillan v závěru boje padl, hrabě Marsin se stal nejvyšším hofmistrem dvora. Tak už to ve válce bývá: jednomu vavřín, druhému drn. Vikomt Joncey mohl setrvat na svých statcích, než byl následujícího roku zavražděn, statečný Montsarrat nastoupil jako stovky dalších cestu do vyhnanství. Tento osud stihl i mne a mé statečné druhy markýze du Guantec a vikomta da Urtada. Camerinský maršálek Fioconti padl v boji a jeho suverén, vévoda Miesting, zemřel následujícího roku v obleženém Triovantu. Generál d´Aubrey patřil k těm šťastným, neboť nepřenesl přes srdce příjezd Fiocontiho a zavčasu dezertoval. Berwick jej však v době svého regentství nad vévodstvím vypověděl z Camerina a Aubrey našel útočiště v Béthune, kde se stal vévodovým maršálkem. Později mu však byly statky v Camerinu navráceny.
Baron Parrocel a hrabě Croix-Faron zahynuli v boji, stejně jako hrdinný markýz Puységur i sám Dagbret; o osudu lantkraběte Armanta de Bourbotte již byla zmínka. Setník Folbert povýšil na plukovníka královské gardy a vstoupil do Tarquidových služeb. Hrabě de Troymen dokázal vyjednat s Debnanskim přijatelné podmínky kapitulace pevnosti Colgerino, díky nimž mohl zůstat na svých panstvích, byť byl zbaven lenních práv mimo území Fermaly.
Nároky knížete Lentula Crassipeda smetly veškerou královskou kontrolu nad Leiwenem. Všechny koncese a regály přešly do jeho rukou a bylo mu vydáno mocné královské město Lignitium, které bylo lentulovským suverénům trnem v oku již staletí. V případě vévody Theodena se jednalo o podobné podmínky a jen o málo menších privilegií se domohli ostatní členové „castellanské aliance“. Výsadami byli hojně obdařeni i vévodové ze Sarrelouis. Stolec Camerina byl po dlouhém licitování předán hraběti Attigovi de Sains-Gilbert, druhorozenému synovi vévody Theodena, který musel v rámci dalších dohod pojmout za manželku princeznu Lucianu de Mediolanum, dceru vévodkyně Romanetty.
Za zaznamenání stojí kuriozní příběh již zmíněného Rolla de O´Cierre. Vévoda Theoden jej zaregistroval ve svém stanu až v okamžiku, kdy mladík hlučně připíjel „na vítězství“ v tichu, které se rozhostilo po zprávě o výsledku bitvy. Všichni přítomní, včetně vyslanců z Vindana Portu, si jej všimli a vévodovi bylo žinantní dát nyní mladého Salfiorovce zavraždit. Během holdování králi se jej pokusil přestrojit za jednoho ze svých rytířů, ale nebyl úspěšný, neboť opilý Rollo si svědomitě před slavností oblékl čistý varkoč. Zářící zlatý lev Salfiorů vyděsil novopečeného panovníka natolik, že se ukryl mezi svými rytíři v domnění, že jej Rollo přichází zavraždit. Tento dojem podtrhovalo Rollovo rozjařené máchání mečem, přičemž omylem přeťal žerď praporce s duiliovskou orlicí. Ukrytý král cosi volal, ale pro ústa plná jídla mu nebylo rozumět a unavený hofmistr (Rollo byl čtyřtisícím šestistým padesátým osmým přísahajícím králi věrnost onoho dne) interpretoval Tarquidova slova ve smyslu, že král je potěšen (místo poděšen). Tuto historku, vyprávěnou mi vindanaportským senátorem Giulianem di Bastou, který jí byl osobním svědkem, zapisuji proto, že v poslední době se hodně mluví o Rollovi jako o „Posledním Salfiorovci,“ který dosud drží prapor odboje proti králi. Rollo, jehož řádění bylo jednou z příčin neúspěchu Dagbreta v této válce, tak s neuvěřitelným štěstím které si nejspíše vůbec neuvědomoval, hladce vplul do nové éry Argovie. Vydrželo mu to ještě dva roky.