Tato stará rasa dodala světu první mořeplavce vůbec. Angadhové patrně učinili své první pokusy s plavbou na řece Rimmon, neboť původní centrum rasy (město Rimmon) stálo na jejích březích. Z palub říčních lodí brzy přesedlali na skutečná námořní plavidla, na nichž kolonizovali pobřeží Marazionu. V poslední fázi se začali plavit po vlnách severního moře.
Stará angadhská plavidla známe pod názvem gaula. Jednalo se o kvalitně stavěné lodě o délce 15-40 metrů, šířce 3,5-8 metrů, s jedním stěžněm, který nesl velkou čtvercovou plachtu. Jako pomocný pohon sloužilo 6-15 párů vesel. Lodě měly kormidelní veslo (nebo i více), které bylo později zaměněno za pákové kormidlo. Gaula položila základ vývoji lodního stavitelství a to jak v Marazionu, tak v Ledovém moři. Z tohoto typu čerpaly všechny pozdější konstrukce téměř bez rozdílu rasy, která plavidlo stavěla.
Trpasličí rasa po dlouhá staletí obývala výhradně suchozemské říše. Teprve když nastal první exodus Vyhnanců, vyvstala před uprchlíky nutnost sestrojit plavidla, schopná překonat Marazion. Značná část z této první vlny byla patrně přepravena na gaulách dartavanských či taghyanských Angadhů.
Jakmile se však Khordaim na obou stranách vnitrozemského moře aklimatizovali, nastal prudký vzestup jejich loďařského umění. Své první lodě stavěli poněkud jinak než Angadhové; jednalo se o plavidla bez kýlu, s plochým dnem, umožňující manévrování v mělkých vodách. Trpaslíci v Nellengstadu postavili ohromující množství těchto lodí, jejichž rozměry byly pochopitelně velmi omezené (obzvláště ve srovnání s pozdními typy gaul). Název v obecné řeči se nedochoval, patrně ani nebyl nikdy přijat. Sami rumesští Khordaim je snad nazývali maglordat.
Spolehlivost těchto plavidel se okamžitě octla na štíru, jakmile nastalo nepříznivé počasí, jímž je Marazion proslulý. Vyvrcholením všeho zlého byla rozsáhlá bouře, která potopila celou kolonizátorskou flotilu trpasličího knížete Ughrina Dřevěné paže kdesi u ostrovů Migaru (stejná silně poškodila i angadhskou mořeplavbu). Bylo jasné, že ploché lodi jsou slepou uličkou.
Nellengstadští stavitelé projevili jedinečnou schopnost (mezi trpaslíky) inspirovat se cizím vzorem. Převzali základ z gauly, ale přizpůsobili jej svým požadavkům. Vznikl proslulý trpasličí kuggon, který se stal mezníkem v lodním stavitelství a rozdělil vývojové trendy na dvě skupiny – nízké veslové lodi s pomocným oplachtěním a mohutné plachetnice.
Tato loď byla mnohem bachratější a robustnější než její angadhský vzor. Na její stavbu bylo zapotřebí dvakrát více dřeva. Z konstrukce byla vypuštěna vesla, neboť menší rozměry a kratší ruce trpaslíků tomuto způsobu pohonu nepřejí. Kuggony v následujících stoletích zaplnily Vnitřní moře a staly se nejrozšířenějším typem lodi. Ve vylepšené formě se používají dodnes.
V dobách největšího rozmachu xarské říše se území impéria rozkládalo od Nebeského oceánu a Jihomoří přes Hlubinné moře a záliv Menguet až po Bouřlivý oceán na východě. Zahrnovalo také jezero Ierné, téměř celý splavný tok Lorku a jižní část Marazionu.
Xarské lodní stavitelství bylo charakterizováno celou řadou typů. Pro obchodní účely sloužil ploion, široká bachratá loď s jedním stěžněm, která měla primárně plachetní pohon a 5 až 10 párů vesel sloužilo pouze jako pohon pomocný. K válečným účelům byly stavěny štíhlé veslice, které zcela postrádaly plachty. Jednalo se o menší triakontéry (třicetiveslice) a větší pentekontéry (padesátiveslice). Používaly se však téměř výhradně na řekách, vnitrozemských mořích a v pobřežních vodách.
Staletí válek po pádu Prvního impéria vedla k urychlenému rozvoji lodního stavitelství. Začaly se objevovat víceřadé veslice – diéry, triéry, pentéry – vybavené kromě vesel i jedním plachetním stěžněm, které se dále členily na řadu podtypů.. V dobách Třetího impéria však došlo k přelomovému vývoji. Vznikly první dromóny, zvané též dromonery, vrchol klounového válečnictví. Tyto velké, dvojstěžňové lodě, schopné uvézt mnoho vojáků či značné množství nákladu, tvořily páteř xarské flotily v elfích válkách. Mnohé z nich jsou popsány v historických knihách z dob Velké války, zejména obávané estridory, vyzbrojené tajemným xarským ohněm, který způsobil elfům v námořních bitvách tolik ztrát a zajistil Xarům převahu na mořích až do pádu Thévengondu. O něco menší, leč podobné konstrukce, byly selandery.
Xarský vývoj lodního stavitelství zůstal nepřerušen i po skončení bojů, neboť na východním pobřeží Marazionu, v golaseckých pralesích a v Torozonu nebyl válečnými událostmi dotčen. Inspirace elfími bílými loďmi dala vzniknout nejznámější lodi současnosti, marazionské galéře (galeji). Ta plynule navazovala na dromóny, jen kloun se po elfím vzoru přesunul nad hladinu, čímž se výrazně zlepšily nautické vlastnosti plavidla. Vývoj galéry se posléze rozpadl do celé řady typů.
Tato rasa je s přírodou a mořem spojena více než kterákoli jiná v historii Ornilie. Po konstituci říše Van (jižní část dnešní Geoframie) vznikla řada mořeplaveckých center na jihomořském pobřeží. Tyto zanikly spolu s pádem Vanského království, i když se tvrdí, že nejvýchodnější z nich, bájné Brocéliande, zůstalo uchráněno katastrofy a dál existuje na území lesa Symphorien.
Hlavním lodním typem Vanské říše byl uisakon, plachetní veslice solidních nautických vlastností, ne nepodobná selanderu či severským plavidlům. Z xarských konstrukcí byl převzat vyšší bort, který zaručoval odolnost proti rozmarům jihomořského počasí, vypuštěny byly klouny a další válečné propriety. Yornská plavidla sloužila výhradně mírovým cílům a nebyla stavěna ani pro rychlostní výkony. Solidnost a spolehlivost zajistily tomuto typu přežití až do dnešní podoby a stal se inspirací pro většinu obchodních lodí současnosti. Po osídlení Riecaine používá národ Plavců tyto lodi jen s malými změnami dál.
Světlí elfové byli, stejně jako mnozí další, čistě suchozemskou rasou. Teprve ovládnutím části toku velké řeky Lork se dostali ke splavným vodám a podnikli první nesmělé krůčky k mořeplavbě. V bojích na řece i později na jezeru Ierné však byli snadno poráženi Xary, jejichž námořnické umění mělo za sebou tisíciletou tradici.
Elfové dlouho platili krutou daň své utkvělé, poněkud kuriózní zálibě v estetickém ztvárnění. Jejich koráby byly charakteristické elegancí a ušlechtilými liniemi, v boji však měly pramalou užitnou hodnotu. Krom toho trpěli elfové nouzí o posádky, neboť málokterý z nich se chtěl pustit na vlny neznámého živlu. Dalším problémem – tentokráte etickým – byl nedostatek veslařů pro pohon lodí. Tisíce zajatých elfů otročilo na xarských palubách a mnozí si tuto vzpomínku nesli celým životem. Méně zásadoví a více emotivní jedinci si počínali obdobně – jako třeba kníže Feärnil, jehož malé loďstvo dosáhlo pozoruhodných úspěchů – ale celkově panoval mezi elfí elitou na tento problém záporný pohled.
Existovala však silná skupina, která se rozhodla kritický bod překonat, neboť bez ovládnutí vodních ploch se nedala válka dovést do vítězného konce. Když v roce 3400 př.a.l. vplula do ústí Lorku ohromná xarská flotila admirála Halthara Cenwre, na jejíchž palubách bylo několik tisíc nemrtvých – nedostatek lidských sil nepociťovali jen elfové – a půl roku beztrestně pustošila elfí sídla podél řeky, dostalo navrhované řešení volný průchod.
Určitá část kněží a mágů sestavila mystéria a obřady k uctívání Yornwela Vysokého a jeho služebníků, zčásti získané od riecainských druidů. Posléze se jim podařilo aplikovat soubor magických rituálů, který vetkal do konstrukce lodi spletitá kouzla, díky nimž dokázala tato plout vlastní silou, či zachytávat vítr do plachet. Tak bylo překonáno několik problémů a elfové se zvolna začali prosazovat ve vzájemném měření sil.
Tehdejší elfí lodě, biaremy, byly částečně podobné starým xarským plavidlům. Měly vznosné křivky, vysoké nástavbové věže a mohutný kloun pro taran nepřátelského plavidla. Takto vybaveni, dokázali elfí admirálové porážet svého protivníka s relativně malým počtem živé síly.
Roku 3378 př.a.l. se však obávaný Halthar Cenwre vrátil na scénu a v ohromné bitvě v jižním Marazionu rozdrtil kompletní elfí loďstvo s minimálními ztrátami. Učinil tak za pomoci fomonů – duchů utonulých – a bludných korábů, vyzdvižených mořskou nekromancií ze dna. Krom lodí a námořníků zahynuli i tři nejlepší námořní velitelé mladého císařství.
Tato katastrofa ukázala zásadní nedostatek biarém – byly prostě příliš pomalé a špatně ovladatelné. Lodě duchů beztak nešlo potopit klasickým způsobem.
Nezbylo než sáhnout k razantním úpravám. Lodní mistři museli vypracovat nové projekty, lodě rychlejší, odolnější, lépe ovladatelné. Hradní nástavby zmizely, klouny jakbysmet, respektive se přesunuly nad hladinu. I soubory použitých zaklínadel doznaly změn.
Výsledkem byla proslulá elfí bílá loď, gáil fluite-thone (fluithon, fluitton, fluitthon), dodnes nepřekonaná ukázka magického i řemeslného mistrovství. Zhotovena ze speciálního dřeva (bílého dubu, mirthu, bílého tamaryšku atd.), vyzrálých tvarů, štíhlá, nepřekonatelná v rychlosti. Zdálo se, že problém vhodného plavidla byl vyřešen, avšak ostatní překážky zůstaly. V maëlstromu smrti u Tjaenjanských ostrovů zahynula téměř polovina všech elfích námořníků a další se po této katastrofě nikterak nehrnuli. Navíc byl postup stavby fluittonu nesmírně obtížný a zdlouhavý a přes veškerou snahu se jich nepodařilo spustit na vodu dostatečný počet. Není divu, že tento stav oslabeným Xarům umožnil udržet vratkou nadvládu nad mořem až do konce války. Proti xarskému ohni se elfům nikdy nepodařilo nalézt účinnou ochranu a ani nové fluittony nedokázaly nepříznivou situaci jednoznačně zvrátit.
Po skončení války a rozdělení elfů upadlo umění stavby bílých lodí téměř v zapomnění. Teprve příchod nových ras a objevitelské výpravy daly tomuto směru nový impuls. V Marazionu se plaví dva tucty těchto skvělých plavidel, neboť města Mirapolis a Ellan Vannin mají mistry schopné jejich stavby. Další znalci tohoto umění žijí v Thévengondu, kde je základna objevitelských cest. Odsud vyplouvají bílé lodě k Ostrovům Tuscie či dálavám bájného Selredu.
Temní elfové se na rozdíl od svých jižních příbuzných setkávali s námořním uměním již od vzniku své rasy. Jakmile totiž chtěli opustit „kolébku“ svého stvoření, ostrov Endor, museli tak učinit po vodě. Prstencové jezero Ringwen, jedna z největších přírodních zvláštností Ornilie, se tak stalo dějištěm prvním krůčků mořeplavby Temných elfů.
Vůbec prvními plavidly Elenwinců byly patrně malé čluny nazývané hoel´carre (holkar), které poháněla síla paží pomocí pádel. Později, když byly vnější břehy jezera kolonizovány, byla zavedena pravidelná lodní přeprava, která vyžadovala zcela jiné typy.
Holkary byly postupně zvětšovány, objevily se závěsy na pádla, z nichž se tak stala vesla a posléze i oplachtění. Nový typ lodi, užívaný v době, kdy se navigátoři Temných elfů naučili ovládat a vyvolávat vítr, nesl název carre-velle (caer-a-velle, karvela, karavela). Její vývoj prošel dlouhým obdobím a byl poznamenán řadou významných změn. Z původně jednostěžňových plavidel se stala dvoj i trojstěžňová, typ plachet se různě měnil. Dnes se jedná o konstrukčně velmi vyspělá plavidla. Poslední typy karavel se však od původních lodí liší již natolik (změnil se zejména poměr délky a šířky trupu), že bylo přijato nové označení. Menší plavidla byla zvána baer-thone (berton, berthon), větší caer-racke (karrack, karaka).
Když expanze rasy dosáhla břehů severních moří, ukázaly se karavely jako vhodný typ i pro jejich bouřlivé vlny. Právě zde vznikly první exempláře karak, které povětrnostním podmínkám severu lépe odolávaly (zesílení obšívky i vazů, zpevnění konstrukce). Karaky a karavely se vydávaly na dlouhé objevitelské výpravy a záhy dosáhly východního pobřeží Ornilie. Élejští mořeplavci, obzvláště Iverňané, si umění stavby karak a karavel brzy osvojili a začali je na oceánu používat. Právě expanzí tohoto typu vznikly největší námořní koráby Ornilie. Krom toho se do Élidy lavinovitě rozšířilo navigační umění Sněžných elfů, spojené s uctíváním Hvězdné paní Théryx.
Vzhledem k nedostatku vhodného dřeva na stavbu lodí, která se výrazně projevila po obsazení Tynwaldského hvozdu odpadlými Temnými elfy, uctívajícími Yornwela Vysokého, hledali mocní mezi Dúr Elenwine alternativní možnosti. Ty se nakonec objevily paradoxně právě díky tynwaldským Dúr Taurim. Oni objevili v prastarém hlavním městě Angadhů, Craal Ogu, záhadné artefakty První rasy, schopné ovládat a generovat energie jednotlivých elementů. Experimenty s těmito „gromythal“ nebyly zcela úspěšné a řada z nich byla zničena. Nakonec se díky spojení Sněžných elfů s ledem a mrazem podařilo aktivovat – a posléze i napodobit – tzv. ledové krystaly, jeden z těchto energetických zdrojů.
Zrodilo se něco, co v námořních a magických dějinách nemá obdoby. Sami „gáerturi“, „mořepáni“ Dúr Elenwine, nazvali svůj výtvor ledová archa (helcatöle, ledový ostrov).
První výtvory energie nebyly vůbec loďmi v klasickém slova smyslu. Šlo pouze o ohromné shluky ledu, držícího pohromadě silou artefaktu. Ta zároveň umožňovala plující ostrov řídit.
Po vypuknutí války se severními barbary se ledové archy staly významnou námořní silou elfů. Bez nich by patrně Elenwine vůbec nedokázali nesmírně početným flotilám Halwaire odolat.
Když barbaři zjistili, že proti plujícím ledovým krám jsou jejich plavidla bezmocná, zapojili do války magii svých šamanů. Těm se několikrát podařilo zlomit moc ledových krystalů a archy zničit. Každá z nich byla pro Zimní flotilu nenahraditelná, neboť výroba krystalů představovala nesmírně náročný úkol.
Konstruktéři elenwinských plavidel přistoupili k masivním vylepšením svých výtvorů. Vznikl oficiální řád, sdružující mágy, schopné vládnout gromythové energii, Kruh Ledového moře. Jeho představený obdržel z pokladnice Zimní královny mocný artefakt, Prsten Ledových vod, jeden z devíti Ledových prstenů.
Nové archy, myth-al-töle, měly skutečnou konstrukci, vytvořenou z oceli, jakousi kostru, kolem níž se hromadila masa ledu. Vznikla mnohem větší plavidla, dosahující průměru až sto loktů, daleko obtížněji potopitelná než jejich předchůdci. Uprostřed byla umístěna zvláštní schrána, v níž byly uloženy tři ledové krystaly, spojené složitými rituály ledové magie.
Tato mocná plavidla dosáhla mnohých úspěchů a hlavně díky nim nebyli Temní elfové na ostrovech Assenheimu a Scaellandu přemoženi záplavou Ledových barbarů.
Lidská rasa měla dán do vínku blízký vztah k mořeplavectví již od svého zrodu. Dolní tok Lorku, vnitrozemské moře Marazion a konečně Bouřlivý oceán, omývající východní pobřeží Ornilie, skýtaly mnoho příležitostí k pokusům o překonání vodních ploch.
Konstruktéry v Marazionu inspirovaly zejména dva lodní typy: trpasličí kuggony a xarské galéry.
Severní Élejci se zhlédli více v trpasličích dílech, zejména kupectvo. Kuggon byl přejat se všemi prvky a postupně zdokonalován. Postupný vývoj přinesl jisté změny, zpětně přijaté i trpasličími loďmistry. Výsledné plavidlo, koga, dosud přežívá v obchodních flotilách severomarazionských měst.
Dalším vývojovým stupněm v severní části se stal hulk (holkás), vícestěžňová a větší varianta kogy. Tento typ tvoří páteř obchodního loďstva.
Na jihu se vývoj vydal jiným směrem, inspirován pozdními konstrukcemi Xarů. Galej se zde rozdělila dle velikosti do čtyř typů: nejmenší , neoplachtěné brigantino, rychlá galeota, klasická galéra a mohutná galeasa, největší plavidlo Marazionu.
Všechny charakterizuje nižší paluba a kombinovaný plachetně-veslový pohon (krom brigantina).
K obchodním účelům se i na jihu používaly trpasličí kuggony, avšak další vývoj nabral poněkud jiný směr. Jižanští konstruktéři byli ovlivněni mnoha vlivy, zejména obratnými plavidly rangských barbarů. Spojením těchto konstrukčních prvků vznikl nef (nao, navis, nava), plachetní loď s pomocnými vesly, umístěnými pouze na přídi a zádi. Uprostřed totiž byly velké můstky pro naloďování koní, převážených hojně z Artesie.
Zvětšováním rozměrů nav se dospělo k velké plachetní lodi, zvané gondoliere (gondola), nebo condalmiere (condola, gondola). Mohutné koráby se však nijak zvlášť neosvědčily, neboť byly neohrabané a pomalé. Proto se příliš nerozšířily a občas se používají k dálkovým plavbám na Ostrovy Tuscie.
Élejci na východním pobřeží používají celou škálu plavidel, od galérových typů přes navy, hulky a gondoly po karavely a karaky, převzaté od Temných elfů. V Ivernessu místní stavitelé rozvinuli typ karaky do větší formy, která v některých případech nese až čtyři stěžně. Tato loď byla označena jako chalion (galion, galeona). Jedná se bezkonkurenčně největší plavidlo současného světa, užívané k dálkovým plavbám na ostrovy Tuscie a do Thévengondu.
Ledoví barbaři, jak se národu Halwaire říká, jsou nadanými mořeplavci a staviteli lodí. Jejich kultura, jen málo ovlivněná okolními civilizacemi, přinesla řadu originálních konstrukcí.
Raným typem plavidla byl krajer, malé oplachtěné plavidlo bez veslového pohonu. Expanzí tohoto typu vznikl knarr, masivní plachetní loď, bachratá s vysokými boky, na níž Halwaire objevili a kolonizovali Ostrovy Assenheimu a Scaellandu.
Potřeba válečných korábů přinesla plavidla veslová, štíhlá a nízká. Nejmenší typy Seveřanů jsou aeringer a karfi, sloužící jen málo osobám.
První plnohodnotné plavidlo tohoto typu je snacgun (ledug, snekker). O něco větší typ je nazýván sesser (skeid, skeider). Vrcholem tohoto typu lodi je langskibe, langskipene, dlouhá loď; největší exempláře jsou známé jako dreki (drageskibe, drakkar, dračí loď).
Tyto štíhlé plachetní veslice slouží válečníkům z ostrovů i pevniny a jižní národy barbarů se na nich plaví i po vlnách Marazionu. Menší typy se používají i na vlnách jezera Blatensee.
Za zmínku jistě stojí další vývoj v Torozonu, který plynule navázal na xarské konstrukce. Jak již bylo zmíněno, Xarové si v závěru Velké války vzali příklad z elfích fluittonů a pokusili se aplikovat obdobný systém na vlastních konstrukcích. Nové plavidlo, galéra, se od svého marazionského vzoru lišilo jen v detailech. Aplikací magických rituálů vznikla proslulá černá galéra (negraller). Tato plavidla, schopná plout vlastní silou, jsou až podnes nejmocnější námořní zbraní Torozonu.
Krom těchto nečetných exemplářů je v Torozonu a Geoframii využívána řada dalších typů, např. i v Marazionu známá galeota.
Originální konstrukcí je frigata, malá plachetní loď užívaná zejména rybáři a pobřežními plavci. Jejím zvětšením vznikla tartana, schopná uvézt větší množství nákladu, také čistě plachetní.
Šebeka je velká plachetně veslová loď, inspirovaná riecainskými uisakony; stejně jako ony je bachratá a solidně stavěná.
Dalším místem, které vyvíjí vlastní plavidla, je poloostrov Golaseca, respektive tajemní obyvatelé pevnosti Nasaurang. Jejich výtvory jsou známy jako čarodějné lodi; nízká masivní plavidla bez vesel i plachet, poháněná pouze silou magie. Právě zde se uchovalo i tajemství xarského ohně a čarodějové rozvinuli jeho použití do řady efektivních způsobů. Z toho důvodu jsou vody kolem pevnosti málo navštěvované kapitány cizích plavidel, neboť tajemní daumyrští mágové jsou nevyzpytatelní a smrt může v těchto místech přijít nečekaně a rychle.