je prastarou pevností xarských nekromantů, podzemním labyrintem temných božstev; jedním z hlavních bodů moci starého boha Wolpeka, Vládce Noci. Po porážce Xarů elfy bylo ustaveno tzv. obklíčení Xyhtropacu, kdy rozsáhlou podzemní pevnost Xarů, běžnými prostředky prakticky nedobytnou, strážily elfí voje. Postupem času jejich úlohu přebírali mágové, avšak dnes je hrozba Xyhtropacu již vyvanulá a o obklíčení se také nedá mluvit, neboť obyvatelé podzemí prorazili během staletí mnoho nových východů na povrch. Xyhtropac je jakousi zakázanou zónou a temným symbolem zapomenuté minulosti.
Xyhtropac je nejen pevností – je to celá podzemní říše s nesčetnými skrytými zákoutími, tajnými chrámy či dokonce podzemními městy. Mezi vyznavači Černé svíce je Xyhtropac čímsi svatým a uctívaným a Emisaři Xyhtropacu bývají těmi nejmocnějšími z Wolpekových služebníků.
jsou místa elementálních pevností jednotlivých prvků (Tabríz - vzduchu, Locarnach - vody, Redurat - ohně a Ortagor - země). Dosíti těchto míst je snem mnoha elementálních mágů, toužících po větší moci; místa sama však jsou dobře ukryta a přísně strážena. Údajně existují ještě další místa se stejnými schopnostmi, ale žádné není zmíněno v knihách.
Původní sídlo élejských vládců. Datum jeho vzniku není znám, nicméně první císař Torquatus zvolil Ardenu sídelním městem poté, co se stala svědkem pokoření odbojného naristijského vévody Thesmofora a první korunovace v roce 434 a.l. Avšak již po dvou staletích se císařský trůn stěhuje do Ardahanu společně s nástupem Slunečního kultu, podporovaného císařem Heliodorem; v Ardahanu byl postaven první Chrám Slunce v Élidě. Assenské knížectví, rozrostlé na úkor Naristie, obklopuje Ardahan ze všech stran; dnes vždy některý z princů nosí titul knížete (nebo prince) z Assenu. Poté se Ardena stala víceméně opuštěným místem, byť leží jen osmnáct mil od předměstí Ardahanu. Pokračovala však tradice pohřbívání v tomto místě, takže se brzy změnila v největší nekropoli Élidy. Původní správce pohřebiště, Vediovisovy mnichy, zanedlouho vytlačili Sarremorthiáni, kteří přebrali péči o nekropoli; rozsah Ardeny je však tak obrovský, že není možné ji uhlídat. Ardena se tak stává neutuchajícím objektem zájmů mágů a alchymistů všech ražení, nekromantů a vykradačů hrobek a mnoha dalších podivných existencí.
byl významným chrámovým místem Vediovisova kultu; v době své největší slávy to bylo hojně osídlené město. Když však Aulercii a Dumnonii zachvátila vlna Orthemiánské hereze, stal se Torleon proti vůli značné části mnichů jednou z bašt kacířského velekněze. Vojsko dumnonského vévody Gemina během roku 894 herezi potlačilo a za asistence Jestřábích rytířů a Templářů Šedého vlka vzalo Torleonskou pevnost ztečí. Během bojů byl Torleon zpustošen a jeho trosky následně opuštěny. Kardinálská bula Slunečního kultu prohlásila Torleon prokletým a zapovězeným místem, takže lidé se mu zdaleka vyhýbají. Podle dohadů mohou jeho trosky skrývat množství pokladů, ale podle pověstí v Torleonu ožívají mrtví, takže hledačů, kteří by se odvážili riskovat život v ruinách, je minimální množství.
Toto ponuré místo je dnes jen pradávnou připomínkou starých časů. Kdysi to bývala pevnost Artalovců, cornovijských dědičných knížat, která se v druhém století stala vévody Cornovie. Jejich spor s ansedonskými Marcianovci o prvenství ve vznikající říši skončil pravděpodobně kolem roku 234 a.l. vyhlazením hlavní linie (od těchto vévodů odvozují svůj původ některé šlechtické rody Élidy, zejména Randeckové z Dasselu). Ve stejné době byl zcela zničen Seusburgský hrad i s městem. Traduje se, že kdesi v podzemí, pod horou Seusberg, jsou ukryty pradávné poklady trpasličího knížete Brutzlawa Vanharda zvaného Uprchlík; nicméně pokusů o vniknutí do ruin Seusburgu bylo nespočet, aniž se komu povedlo toto tvrzení dokázat. Delwenhaynova Kronika Ansedonská se úsečně zmiňuje o účasti trpasličích čarodějů z Kruhu Kamenné ruky na dobývání Seusburgu vojskem vévody Flavia Marciana, avšak žádné podrobnosti nejsou k dispozici; patrně aby nebyla zpochybněna vojenská zdatnost tohoto význačného sjednotitele pozdější říše. Co se týče dalších informací, trpasličí šamani a mágové tvrdí, že nad Seusburgem byla vyřčena děsivá kletba, jejíž sílu neotupila ani uplynulá staletí.
Hluboký a rozsáhlý (cca 100 čtverečných mil) komplex podzemních jeskyní a chodeb pod horou Gleisberg a přilehlým horským hřebenem, nacházející se v sousedství Birkenfeldského hrabství. V minulých dobách častý úkryt vyvrženců, lupičů, nekromantů a dalších podivných existencí. Složitost podzemních chodeb a rozsáhlost podzemí znemožňuje jakýkoli zásah proti obyvatelům tohoto místa, nanejvýš proti části. Jeskyně jsou obývány i všemožnými nepřirozenými tvory, které zplodily laboratoře padlých alchymistů, prokletí či divoká magie.
Tento labyrint žije svým vlastním životem, v němž platí jiné zákony než na povrchu.
jsou pozoruhodným místem na pomezí hrabství Mansfield, Wentheim a Dietrichstein. V trpasličí mytologii jsou Ohnivé skály posvátným místem, kde vystupuje na povrch moc prastarého boha Feghrima Tvůrce. Existuje dokonce určitá skupina trpasličích fanatiků, která hlídá tato místa před nezasvěcenými. Většinu plání tvoří holé skály a volně ležící kameny; půda v této oblasti je výrazně teplejší než v okolí. Učenci Meranienské Univerzity se domnívají, že pláně jsou nestabilní oblastí s hojnou sopečnou aktivitou. Vzhledem k okolnostem nejsou pláně nijak osídleny a nikdo z místních vládců na ně nevznáší nároky. Jedinou výjimkou byl v jedenáctém století známý mág Taraxippos, který si od vévody Siradijského vydobyl titul barona z Ohnivých plání. Za své sídlo zvolil prastarou trpasličí pevnost Bebbanburg, která byla tou dobou již dávno v ruinách, neboť z valné části ji zničila častá zemětřesení a sopečné erupce. Po několika letech však Taraxippos záhadně zmizel. Ačkoli bylo podniknuto několik pokusů objasnit jeho zmizení, nebylo se dopátráno žádných výsledků; navíc několik z pátrajících postihla v Ohnivých skalách nehoda. Tato záležitost není dodnes uspokojivě rozřešena.
je ojedinělým jevem v jinak rovné krajině Toruňského vévodství. Vrchol hory (dle odhadů odborníků z Císařské Univerzity ne méně než 30 000 loktů) se trvale ztrácí v oblacích. Veškeré pokusy o zdolání této výzvy zatím selhaly; ve vyšších polohách hory vanou velmi silné větry. Mágové tvrdí, že hora je prosáklá prastarou magií z úsvitu věků, o jejímž původu a účelu se vedou teoretické spory. Výstřední čaroděj z konce desátého století Johanes Trasimentus ve svých blouznivých písních sice tvrdil, že ono místo navštívil a hovořil s duchy hory, ale toto tvrzení je vesměs zpochybňováno. Tajemství Větrné hory láká mnohé.
je takřka bájným místem v Pobřežním vévodství. Nachází se nedaleko Lagery, na úpatí Tahadartských hor; jeho poloha je však známa jen nemnohým. Je to pohádkové místo ztracených časů, údajně ne nepodobné Čarovné zahradě. Kdesi v údolí prý leží prameny se zázračnou mocí léčit, ale i vracet paměť či zrak, legendární Jezero zrcadla duše a Stříbrné vodopády. Místo disponuje obrovským magickým potenciálem.
je součástí ledových hor Forchstatt. Trpaslíci ji ve své řeči nazývali Dolthar a byla pro ně posvátným místem. Je to hora velmi neobvyklého tvaru připomínající obří kamenný strom. Kdesi v její blízkosti jsou údajně vchody ke kořenům hor. Okolí hory je proslulé nalezišti obzvlášť vzácných a nedostupných kovů a kamenů, která jako by se sama od sebe obnovovala. Mimo jiné zde byl získán materiál na proslulý Sluneční meč Artagrall; přes veškeré úsilí nebyl další takový kov již nikde nalezen. Jakkoli celé hory pokrývá soumračná magická aura s centrem v neblaze proslulém Údolí stínu, hora má výrazně nadprůměrnou úroveň magie.
jsou místa nerovnoměrně roztroušená po Argovii a Élidě. Jedná se o pozůstatek kultu baziliščího boha Geraista, jednoho z nečetných následníků Pána Chaosu Laprivana. Jeho uctívání bylo do oblastí v Élidě patrně přineseno angadhskými uprchlíky; je tedy předélejského původu. Ukryté Labyrinty jsou obdobou proslulých flegerských Labyrintů; nemají však skrytou moc Laprivanových chrámů. Uvnitř Labyrintů nebo míst, kde tyto kdysi stávaly, což jsou známá Údolí soch, Pláně kamenné smrti či Baziliščí lesy, žijí dodnes zapomenutí služebníci Geraista - medusy, bazilišci a baziliščí kněží. Většina z nich disponuje nějakým druhem zkameňovacího pohledu. (Obávaná místa jsou například Asterionský Labyrint (Dumnonia), Údolí soch pod horou Tornak (Siradia), Gellijský Labyrint (Aulercia) či Nearijský dóm (Ansedonia), v jehož středu nalezl pradávný élejský héros Deukalión bronzové desky s abecedou, dnes zvanou nearijské písmo. To se stalo první abecedou élejců, než Volcatius Tullus sestavil v pátém století dnešní formu písma. Jedním z těchto míst býval patrně i komplex Birkenfeldských jeskyní.
Slonginský Magický palác postavil v letech 514-518 a.l. arcimág na císařském trůnu Gaius Pantokrator. Celý komplex Slonginských skal je údajně místem, kde se střetávají siločáry všech čtyř elementů. Už za jeho života se palác stal místem oficiálních setkání dvorských mágů. Za vlády císaře Nomenia Mella, který převzal moc po svrženém Deianovi, se však Slongin stal centrem odporu proti Nomeniově vládě a sídlem vzbouřeného arcimága Thamyrise. Po upevnění centrální moci přikročil Nomenius roku 678 a.l. k obléhání Slonginu, které se táhlo jedenáct let a stalo se největší magickou bitvou élejské historie. Roku 689 a.l. však Thamyris zemřel a někteří z jeho přívrženců se usmířili s císařem. Zbytek už nedokázal zajistit obranu byť mocné pevnosti a při generálním útoku císařských mágů roku 690 a.l. byl Slongin zpustošen a zbylí vzbouřenci povražděni. Následně pak byla na komplex uvalena kardinálská klatba Slunečního kultu, neboť Bílým kardinálům byla sama existence Slonginu jako centra nezávislé magie trnem v oku. Okolí paláce bylo opuštěno a rychle zpustlo.
V troskách Slonginu však leží velké množství kouzelných předmětů a pokladů velké ceny, takže místo přitahuje hledače pokladů jako magnet. Díky experimentům mágů pronikajících na území ruin se enormně zvýšila úroveň magie v tomto starobylém místě a Slongin byl zamořen nestvůrami. Místo je zároveň prostorově nestabilní a dochází tam k občasným průnikům jiných Plánů. Od roku 941 a.l. stráží přístup ke Slonginu komenda Jestřábích rytířů, která zároveň monitoruje situaci v ruinách. Krom toho experti z řad Sféry, kardinálových kultieristů a Démantového trůnu občas zkoumají pozůstalost místa, ale roku 1156 a.l. zmizela v ruinách výprava ambiciózního mága Zygelona, aniž byl objasněn její osud. Od té doby je místo víceméně opuštěno.
Starý hrad byl sídlem rodové šlechty již od počátku 2. století a.l. Pány v kraji byl rod Kurgionnů, jehož předkové byli známi jako kouzelníci už v době rané élejské společnosti. Někdy v 4. století a.l. se Kurgionnové stávají díky přízni syrmijských vévodů hrabaty z Werinharu. Život rodu plyne dál, často spojován s podivnými úkazy, než roku 782 a.l. dochází v Ardahanu k proslulému souboji barona Reginalda von Rabenau, považovaného za nejlepšího šermíře dvora, s hrabětem Godorem II. K údivu všech hrabě vítězí a stává se na velmi krátký čas středem pozornosti dvora. Mniši, zkoumající baronovy pozůstatky, však zjistí skutečnou příčinu smrti, načež je hrabě Godorus veřejně obviněn z provozování černé magie. Sám ihned prchá na svůj hrad. O půl roku později však po vleklém vyjednávání mezi trůnem a vévodou přitáhne k Werinharu císařské vojsko vedené generálem Gilbertem du Romme, pozdějším markýzem Poniol. Útočníci se však proti kouzlům hraběte nedokáží prosadit a ten pomocí nekromancie doplňuje stavy posádky. Na jaře následujícího roku přichází obléhatelům jako pomoc kultierista Merlinot z Cahors, nejznámější sluneční mág své doby v říši, pozdější Kardinál. V boji s ním je hrabě Godorus rozdrcen a zbaven moci, načež je během následného útoku zabit.
Starý werinharský hrad je proměněn v trosky a rozsáhlé podzemní laboratoře jsou zavaleny. Na místo je uvalena kardinálská klatba, avšak později je na žádost nového hraběte z rodu Ferzendecků odvolána právě Merlinotem v úřadu Bílého kardinála. Ferzendeckové si opodál vystavěli nový werinharský hrad, přičemž oblast kolem zřícenin dokonale zpustla a je prakticky nepřístupná.
Lokace „ukrytého panství Myrlon“ je místní legendou v Hargvattenském knížectví. Tvrdí se, že ji ovládají dědici původních vlastníků, kterými prý bylo jakési magické společenství. Krom toho je Myrlon znám jako útočiště vyvrhelů a zločinců, neboť má statut azylu. K Myrlonské věži se dá dostat pouze stezkou skrze bažiny od tvrze Foltheida pomocí některého z průvodců.
Menší státní útvar na území Riecaine. Vnitrozemské sdružení rodů a ethné (skupin) kolem jádra tvořeného městem.
Legendární ztracené město v Redonských bažinách, snad z dob Angadhů. Známo též jako Zlaté město. Údajně vystavěno v hlubinách věků angadhskými odpadlíky; samozřejmě skrývá mnohé poklady. V současnosti by o něm mohli mít povědomost snad jen bažinní orkové.
Pevnost Gyborel je společně s dalšími místy Dyrwinovské moci Marburghem, Inverhillem a Edinfortem nejhledanější lokací Západní marky. V podzemí pevnosti, na níž údajně sídlili Dyrwinovští králové, se mají skrývat ohromné poklady. Ovšem dobové prameny jsou buď zničeny, nebo podivně mlčí, což je zřetelné zejména u trpasličích kronik.
Vedle Origenovy čarovné zahrady je Thegranaitos dalším z řady „záhadných míst.“ Skutečnost, že taková lokace neexistuje nikde ve známém světě, zavdává příčinu k domněnce, že neexistuje vůbec. Bohužel se však dochovaly poměrně podrobné popisy tohoto kraje od několika všetečných mágů, kteří jej navštívili. Je velmi pravděpodobné (a teoretické studie kontinualistů Fakulty magie Císařské univerzity to potvrzují), že oblast „Staré hory“ byla vzata z našeho světa a existuje nadále pouze v rovině světa stínu. Legenda praví, že vládcem Thegranaitu bývala prastará bytost nesmrtelného původu, zvaná Stínový čaroděj. Také nosil přízvisko Chromý, Chromec nebo snad Túvo Chromec. Teoreticky by se mohlo jednat o mocného ducha z průvodu některého z božstev Ornilie (např. Wolpeka), nebo i o zcela samostatnou entitu. Nejserióznější odhady praví, že lokalizace pradávného Thegranaitu by mohla směřovat k zemím Chaosu na západě Ornilie.
Tethragramaton je legendární pevnost Xarské říše. Byl zničen již na počátku existence impéria ve válkách mezi jednotlivými Domy. Tvrdí se, že jeho pánem byl mocný xarský čaroděj-válečník, jehož jméno však není známo, takže se používá přízviska, které bychom do élejštiny přeložili jako Rytíř z Tetragramatu. Pravděpodobně se jednalo o vládce jakéhosi čarodějnického řádu nebo odpadlíka některého Domu, to dnes již nejsme schopni zjistit. Citadela Tethragramatu byla zřejmě místem koncentrace magických sil – v jiných pramenech, které se k této lokaci vztahují, se o ní hovoří jako o „Pevnosti čtyř živlů;“ snad by se mohlo jednat o obdobu Slonginského magického paláce (dohad). O nadvládu nad tímto místem se vedly zuřivé války již na úsvitu xarských dějin. Nakonec byla pevnost rozbořena a zničena; co se stalo s pánem místa nevíme, nevíme ovšem ani jestli se jednalo stále o tu samou osobu nebo její následníky se stejným přízviskem. Každopádně bylo místo opuštěno a posléze překryto pouští stejně jako drtivá většina Geoframie.
Ariendol je Sluneční vrch, posvátné místo Světlých elfů. Na jeho vrcholu je vystavěn zářivý Tinwëtil, Chrám Zářícího slunce, centrum Sardwinova kultu v elfích zemích (i na světě). Zde sídlí velekněz Slunečního kultu, nejvýše postavený činovník této víry. Tinwëtilu podléhají všechna ostatní regionální centra, např. Sluneční Dóm v Ardahanu či Sluneční mešita v Shquiperise (Tileágd).
Ostrovy leží přímo na východ od pobřeží Aqueducu, na stejném stupni zeměpisné šířky jako Meranien. Plavba z Meranienu trvá asi dva týdny, pokud vane příznivý vítr, v opačném případě se může protáhnout až na trojnásobek. Většinou vane nepříznivý vítr.
Samotné souostroví Tuscie je tvořeno třemi tucty větších ostrovů, z nichž největší je Sarbhang, na němž stojí jakési „hlavní město“ souostroví, Viraxall. Krom nich je zde asi sto menších, které jsou většinou neobydlené.
Ostrovy jsou pozoruhodné tím, že nemají žádnou opravdovou vládu. Společenský systém Tuscie je velmi podobný Levantě a Rieekanu; místní vládci jsou spíše uznávanými předáky.
Současné obyvatelstvo je patrně smíšenou rasou, nicméně s dominantním vlivem Élejců. Mudrc Apsanos, který ostrovy navštívil v letech 857 a.l. – 872 a.l., zkonstatoval, že Tuscie má nadprůměrnou úroveň magické energie. Tím se vysvětluje, proč zdejší obyvatelé používají magii v daleko širším měřítku, než je běžné v Élidě. Ve velké úctě jsou čarodějové ovládající počasí, neboť ostrované jsou závislí na lodní dopravě. Drtivá většina obyvatelstva se živí rybolovem, zbytek zemědělstvím (s převažující složkou pastevectví) v nitru ostrovů. Jen malá část populace se věnuje řemeslům, nicméně v souvislosti s rozvojem obchodu s Élidou, Ivernessem a Vindana Portem prodělávají tyto obory prudký vzestup. Na ostrovech jsou už usazeny celé kolonie Élejců, vesměs obchodní faktoři a jejich rodiny, ale i další, kteří hledají únik z pout císařství. Těch ovšem není mnoho, neboť cesta je velmi drahá a kupci se snaží vytížit maximálně každou loď nákladem.
Co se týče náboženství, drtivá většina obyvatel tíhne k uctívání přírodních úkazů – slunce, sopky, moře, ohně. Také je uznáván kult předků, takže přirovnání k Levantě není rozhodně náhodné. Aniž mají kněze či znají jména božstev, ostrované dosud udržují ritus již vymizelého Vediovisova kultu, kultu Théryx, Ayewine, Drunhara Mořepána a Goigona Černého hada.
Jednotlivé kmeny i celé ostrovy spolu poměrně často bojují, nicméně války, ač vedené s veškerou vážností, se nikdy nezvrhávají v masakry a často skončí jako souboj vybraných bojovníků. Je to logické vzhledem k malému počtu obyvatelstva. Ostrované mají ve velké vážnosti přísahy, sliby a pomstu.
Vzhledem k vysoké koncentraci magických sil na ostrovech dodnes žijí stvoření jinde už téměř nevídaná. Mořské panny, gryfové a pegasi, ale i harpyje, mantichory a krakeni. Nejvýraznější změnou jsou však draci.
Tuscijští draci jsou mořští a většinou se velikostí ani nepřibližují bájným tvorům Ornilie, nicméně i tak působí docela impozantně. Na ostrovech je mnoho lidí, zejména mezi mágy, kteří dovedou s draky rozmlouvat v jejich řeči. Tito tzv. dračí mudrcové již na pevnině takřka vymizeli, snad mimo několika výjimek v národě Dúr Menelwine. Elfové temných nebes z Menellothu žijí na hranicích dračí země, prastaré Tasavalty.
Jedinou nadkmenovou organizací je Věž Měsíce, spolek zaštiťující kouzelníky z celé Tuscie. Ne všichni však jsou jeho členy a i absolventi školy mohou později stanout proti sobě jako nepřátelé. Stříbrná věž stojí na malém ostrově Loring, nad městem Mosgiel.
Škola má sedm mistrů a arcimága, který by měl být nejlepším kouzelníkem Tuscie. Ostrov Loring má silnou magickou ochranu před nepřátelskou magií.
Mágové často nosí tetování dle oboru, k němuž se hlásí; pyromanceři například rudá znamení, která se při vyvolávání ohnivých kouzel kroutí a svíjí jako živá.
Na Loringu je sedm magických škol: Věž Zahaleného oka (detektologie a iluzionismus), Rotující věž Erzhand (transformace a ideoplastie), Květinová věž (léčení a pomocná kouzla), Věž Útesu (vodní a vzdušný element), Rudá věž (Věž rudého kamene, Rubínová věž, Věž Plamene – zemní a ohnivý element), Věž Stínu (časoprostorové manipulace), Věž Beranidla (silové manipulace).
Jak vidno, mosgielská škola nezahrnuje žádný z temných odrazů. Tato magie nicméně také na ostrovech existuje. Je známa jako Chalnská nauka dle jistého Šedého mága z Chalnu a kouzelníci proti ní obvykle bojují, pokud jí ovšem nepropadnou. Vyučuje se ve skrytu na zapadlých místech ostrovů. Většinou se jedná o lokality se špatnou pověstí, jako třeba bludišťní krypty Starých Bezejmenných či opuštěné hřbitovy. Mezi vyznavači Chalnské nauky a Věží Měsíce panuje dlouhodobé nepřátelství.
Na ostrovech existují místa Moci, označované jako Staré síly země nebo Staří Bezejmenní. V dávných dobách byla těmto podivným silám vzdávána božská úcta, která je naplnila vzdálenou podobou života. Někdy získávají své vyznavače, kteří touží po kouzelné moci, aniž mají nadání a ti jim platí službou a duší. Tyto síly jsou živeny energií smrtelníků a touží po ní, aby mohly udržovat své pokřivené vědomí existence. Nezřídka jim slouží vyznavači Chalnské nauky, kteří znají potřebné rituály, neboť potřeby těchto sil jsou nekromantického rázu.
Tato podivuhodná země se nalézá na jihovýchod od Tuscie. Je také známá jako Proměnlivá země a obývají ji skupiny lidí známých jako Mořští poutníci. Jejich původ není zcela zřetelný, nicméně patrně se jedná o odnož národa Plavců. Selred je rozsáhlá oblast o rozloze asi dvou Tuscií, která se ale střídavě vynořuje z moře a zase v něm mizí. Jeho obyvatelé kočují po částech, které jsou zrovna vynořené.
Dominantou Selredu jsou mořské věže. Ty mají někdy podobu strmých skal, jindy zářících zámků. Vysoké klenuté mosty mizící v mlhách spojují tyto trvale vynořené body Selredu. Jen asi 1% plochy Selredu je trvale vynořeno z vln. Koncentrace magie je zde ohromná. Obyvateli věží jsou prazvláštní bytosti, nadané velkou magickou silou.
Nejznámějším místem Selredu je Omirion, mohutná skála o rozměru míli na míli, s vlastním přístavem pro lodi. Zde přistávají koráby élejských kupců, aby směnily železné výrobky a další výdobytky civilizace za perly, kůže podivných mořských tvorů, perleť a řasy používající se k výrobě kosmetických preparátů. Mořští poutníci jsou všichni do určité míry magicky aktivní – hlavním projevem jejich nadání je schopnost kráčet po vodě.
Selred skrývá mnohá tajemství. Výstřední mág Johannes Trasimentus se do těchto míst plavil a prohlašuje, že v dálavách žijí zbytky zmizelých ras elementárních bytostí vody, legendárních undin. Jeho tvrzení však jako obvykle nebere nikdo vážně, neboť seriózní historiografie se dívá na básnicky založeného Trasimenta dosti přezíravě a podezírá ho z „velmi volné fabulace“ objevů, řečeno ovšem slušně.
Krom Élejců se na Dálný Selred plaví i proslulé Bílé koráby elfů z Thévengondu.
Dle podání autora Monleorské kroniky bylo slunečnímu veleknězi Garilu Arinwenovi zjeveno ve snu Bílým Pánem Sardwinem, že ostrov Manx byl v době Války bohů středem světa, místem, kde se koncentrovaly nejmocnější síly. Jaký je původ této legendy, není známo, Monleorská kronika je jen částečně zachovalým pramenem.
Jisté je, že v podzemí ostrova se nachází ohromný labyrint, klesající údajně až pod mořské dno. Jak je to s koncentrací síly v tomto místě není zjevné, neboť vládu nad ostrovem třímá kult Černé svíce. V podzemí labyrintu spí sám Wolpek Zahalený, Pán Tmy a Vládce Noci, bůh černé magie, strážen ohromnými silami svých uctívačů a dalších bytostí. Jeho moc zde je téměř neomezená.
Elfové a Élejci, národy největších nepřátel, svírají oba břehy moře, ale veškeré pokusy o dobytí ostrova žalostně selhaly. Od invaze podniknuté Marazionskou hanzou roku 1002 a.l. už nikdo přímo proti ostrovu nezaútočil.
Ostrov je naprosto výjimečný tím, že podél jeho pobřeží nelze nikde přistát. Celý je lemován útesy a rozeklanými skalisky, podél nichž se svíjí divoké víry a nečekané bouře.
Jediným přístavem ostrova je Albret, jeho obchodní centrum – Élejci a zejména Argovijci totiž s ostrovem přeci jen obchodují. Manx produkuje vzácné tkaniny, hedvábí a brokát, cenné suroviny a nerosty, jakož i vynikající červené (černé) víno, proslulý Skuulad, Krev lebek (na argovijském černém trhu je poměrně rozsáhlá poptávka i po magických předmětech Wolpekova kultu, čehož využívají pašeráci). Naproti tomu hojně odebírá výrobky z pevniny. Kupci, kteří se svými loďmi přistávají v Albretu, vědí, že mimo vyhrazený prostor se nedostanou – zbytek ostrova je pro cizince nedostupný. Velmi mocným a důležitým člověkem je proto patriarcha Albretu, jímž je v současné době Alzahan Suun, pán přízraků, Fómonaig. Ten také velí námořním silám ostrova, sestávajícím jednak z válečné flotily, jednak z mrtvých lodí, vyzvednutých temnými kouzly z hlubin moře. Ty jsou řízeny duchy mrtvých námořníků, fomony a všichni plavci Marazionu se bojí ztroskotání ve vodách kolem ostrova, takže se mu raději vyhýbají. Krom zrádných proudů a podmořských útesů kolem pobřeží často v mlhách hlídkují bludné koráby, bez milosti útočící na každého vetřelce, který vpluje do zakázaných vod.
Albretský přístav má tzv. Velkou mořskou bránu, řečenou také Bronzová. Tou vpluje loď do velikého přístavního bazénu. Z něj vede další brána, Malá či Černá, též Brána Démonů, podle děsivých reliéfů, jimž je ozdobena. Tato brána je cizincům zapovězena.
Pánem ostrova je velekněz Černé svíce, arcimág Manxu. Je představeným Sedmi nejvyšších zasvěcenců kultu. Tím současným je Narsilian Dethlond, jehož jméno je pro Élejské císařství synonymem čiré hrůzy – byl to on, kdo před dvěma sty lety v roli admirála rozdrtil útok Hanzy a poté téměř rok pustošil pobřeží Dumnonie a Aulercie. Trosky města Harster, dodnes neobnovené, hovoří výmluvně o jeho moci.
Obyvatelstvo ostrova je pravděpodobně élejského původu, nicméně staletí izolace jej poněkud odlišily od zbytku rasy. Na ostrově panuje theokratický systém, nicméně moc církve je zvláštním způsobem omezována přítomností Labyrintu Černé svíce a samotného boha v jeho zakletí.