je nejen velkoměstem Élidy, ale i samostatným státem, městskou republikou. Už v dobách, kdy patřil pod argovijskou nadvládu, býval enklávou s vlastními zákony a pravidly, byť tehdy nepsanými. Oficiálně má Vindana Portus kolem 250 000 obyvatel, ale k nim přistupují desetitisíce návštěvníků s neurčitým statusem, takže celkově se počet lidí na Třech ostrovech blíží třema stům tisícům.
„Hlavní město Marazionu“ jak se Vindana Portu často říká, se rozkládá na sedmi územích: čtyřech ostrovech a třech pevninských částech.
Prvním ostrovem je Talhouet, který je přírodního původu. Kanál Skien, který ho odděluje od zbytku pevniny, tu byl už předtím, než prapředkové dnešních obyvatel vústění Lorku kolem roku 87 a.l. osídlili. Talhouet má několik zajímavých částí. Tou hlavní je válečný přístav s loděnicemi a doky. Jeho zázemí, tzv. námořní arzenál, zabírá celou jednu čtvrť a je od zbytku ostrova oddělen hradbou. Jeho dominantou je pyšná stavba Paláce admirality, vypínající se nad vodami Zlatého rohu. Krom válečného loďstva městské republiky, které je tu domovem, zde kotví celá řada obchodních plavidel, podstupujících opravy v docích. V arzenálu panuje bez ohledu na roční období čilý ruch a pracuje tu takřka patnáct tisíc lidí.
Hned za hradbou se nachází dvě čtvrti, které mají k přístavu blízký vztah. Nilsaint je hospodářským zázemím přístavu, žijí a pracují tu řemeslníci, kteří mají nasmlouvané dodávky do arzenálu, ať už se jedná o ševce, krejčí, výrobce nástrojů, provazníky, celetníky a mnohé jiné. Dál od vod Skienu, přilehlá k hradbám, je čtvrť Guastala, domov námořníků a přístavních dělníků. Zaměstnanci arzenálu tvoří zvláštní skupinu lidí s vlastní etiketou.
Na Guastalu a Nilsaint volně navazuje poměrně velká čtvrť Steijnker, která za svůj podivný název vděčí svým obyvatelům, jimiž jsou převážně elfové. Ať už přišli z Lingondu, Thévengondu či Artesie, tvoří elfové společně s Reveliánci vyhraněnou komunitu. Samozřejmě i v elfí čtvrti žije mnoho lidí. Místní mají zvyklosti poněkud odlišné od okolí.
Časem se ze Steijnkeru vydělila druidská čtvrť Etivey s chrámem Drunhara Pána moří na náměstí Miral a tajuplný Thion, do nějž se stahuje magicky činná část populace.
Druhým, nejmenším ostrovem, je Polvern. Celý je zaplněn městskou pevností, zbytkem prvotního osídlení. Krom zbořeniště, části mimo hradby, kterou senát roku 1086 a.l. přikázal strhnout, aby neohrožovala bezpečnost tvrze, zabírá většinu plochy prostor za hradbami. Ten je rozdělen na vnější pevnost, která dnes slouží jako skladiště vzácného zboží, která si je možno za tučný poplatek od města pronajmout, a dále malé nádvoří, což je spojovací článek, a hrad. Ten je jednak domovem městské posádky a jednak je uzpůsoben i k zasedání senátu za časů nebezpečí.
Severní ostrovní dvojče se nazývá Portitoe. Dříve to býval s jižní částí jeden ostrov, než roku 891 a.l. dokončili Angiolský kanál, takže se mu také říká Severní Blavet. Obsahuje dvě nejluxusnější čtvrti města; palácovou Chappelle, jejímž středem je proslulé náměstí Aix-la-Chappelle, na němž stojí dóžecí palác, Dům Angiolů či palác vévody z Béthune a které bývá často středem politického dění a luxusní Germalus s centrem Germal-en-laye. Zde bydlí smetánka města, nejbohatší příslušníci patriciátu. Na ně plynule navazuje Cissae, další čtvrť bohatých, vesměs senátorů, kteří nepatří k úplné špičce. Ta je pozoruhodná zejména chrámem Firingola lučištníka, na jehož počest se na náměstí Hedmark konají dvakrát do roka slavnosti s lukostřeleckými soutěžemi. Následuje Navarala, čtvrť bohatších řemeslníků a menších obchodníků. Už od ní je severní břeh Angiolského kanálu lemován kůlovými chatrčemi rybářů, kteří tvoří velmi rozsáhlou komunitu ve městě. Na východním konci Portitoe se nachází Alto Adige, starý říční přístav, kde přistávají lodě připlouvající proti toku Lorku ze Sarthe, Ardahanu či Meranienu.
Iktis a Murinsel jsou čtvrti nižší úrovně, v nichž žijí převážně vojáci a řemeslníci.
Posledním ostrovem je Blavet, tedy respektive jeho jižní část. Zde je nejdůležitější částí Fluvian, velká přístavní čtvrť, kde kotví lodě připlouvající z Marazionu. Tady jsou obrovské sklady pro dovezené zboží a také velký bazar, na němž se denně dělají desetitisíce obchodů. Trh se odbývá nepřetržitě po celý rok na náměstí Viennois, lemovaném bazilikami obchodních bratrstev, jimž vévodí palác Říční kupecké gildy. Na Fluvian bezprostředně navazuje další přístavní čtvrť Nussdorf, v níž kotví zejména lodi, které nevykládají zboží, neboť pokračují po řece dál na východ. Nussdorf je námořnická čtvrť, plná krčem a přístavních špeluněk, kde se mísí desítky jazyků a dialektů.
Hned za Nussdorfem začíná Gemer, pověstné Bludiště. To je čtvrť zločinců, vrahů a dalších pochybných existencí, s křivolakými temnými uličkami zastíněnými dlouhými střechami a hadry, do nichž ani za jasného slunce nepronikne světlo. Navíc z dob kopání kanálu je v Gemeru a sousedních oblastech celá řada podzemních štol a chodeb, jimiž je redukována hladina v kanále. Slušný člověk se Gemeru zdaleka vyhne; ani stráže sem prakticky nechodí. Gemer však má velikou přitažlivost, neboť je centrem prodejné lásky a jeho temná zákoutí jsou plná prostitutek. V podobné míře se prostituce provozuje i v Nussdorfu a Ostfoldu.
Sousední oblastí je Saltuburga, nejlidnatější část města, přeplněná městskou chudinou, žebráky a ztroskotanci ze samého dna společnosti. Mnoho z nich by nepřežilo nebýt milosrdnosti Sarremorthiánů, kteří mají v této čtvrti tři stacionáře. Saltuburga volně přechází v rybářský squat na břehu kanálu (kanálový slum) a dolního ramene Lorku (říční slum).
Mezi Gemerem a Fluvianem je rozsáhlé území Starého Foldu, Folderu, dnes rozdělené na Ostfold a Vestfold. Ostfold přiléhající ke Gemeru a Saltuburze má pochopitelně horší pověst a nižší úroveň než Westfold, sousedící s Fluvianem, v němž žije řada movitějších lidí, zejména řemeslníků zásobujících trhy na Viennoisplatzu. V Ostfoldu žije celá řada Rangijarů, kteří přinesli do města už v minulosti tradice gladiátorských zápasů; ve čtvrti je řada nelegálních zápasišť a tajných sázkových kanceláří.
Na élejské části pevniny jsou čtyři městské čtvrti, tvořící severní oblast města. První je Trémergat, poměrně výstavná čtvrť élejských kupců a bohatších návštěvníků, v níž má svůj palác také Toruňský vévoda. Následuje trpasličí čtvrť Camburg, univerzitní čtvrť Favenbrun a starý Aversberg, nesoucí dodnes název zaniklého baronského rodu, na jehož pozemcích čtvrť stojí. V Aversbergu je starý hřbitov, kde stojí rodinná mauzolea bohatých členů městské populace.
Poslední, nejvýchodnější část severního břehu volně navazuje na říční pevnost Karial, silný obranný prvek městského opevnění, tyčící se uprostřed řeky. Východní část města tvoří Deira, čtvrť na tzv. saverijském břehu. Zde je velká karavanseráj a brána směřující do Saveria a Bernicie. Následuje dlouhá část jižního břehu, která není opevněna hradbou; vně města jsou Vardské bažiny, rozsáhlý močál s nedobrou pověstí. Oficiálně je považován za neprůchodný, ale místní obyvatelé si prý díky znalosti stezek přivydělávají pašováním. Podél celé délky pobřeží bažin jsou postaveny kůlové chatrče, které tvoří vlastní městskou část, Vardský slum. Ten, když se břeh rozšiřuje, přechází v „béthunský břeh“. Na něm se rozkládají čtvrti Engano s darioritskou branou a Teseney s branou béthunskou, obě s karavanserájemi, tržišti a sklady, jakož i přístavními kapacitami pro lodě. Mezi nimi se krčí Arzano, malá čtvrť se smíšeným obyvatelstvem a horší pověstí.
Krom již jmenovaných příslušníků elity mají svá sídla ve městě Saverijský vévoda, jehož honosná rezidence se nalézá na Germal-en-laye, mirapolský a ellan vaninský rezident, kteří sídlí ve čtvrti Steijnker, élejský císařský konsul v Chappelle, argovijský velvyslanec v Alto Adige, hrabata de Sobry v Cissae, markýzové de la Bretonne v Germalu a četní další.
Co se týče národnostního složení obyvatelstva, tvoří asi šedesát procent Argovijci. následují Élejci s dvaceti procenty, pak deset procent trpaslíků, pět procent elfů a pět procent připadá na půlelfy, Rangijary, Ledové barbary, Rieekance, Levanťany a nomády. Ve Vindana Portu se lze setkat skutečně se vším.
Město má ve službě na patnáct stovek strážných, avšak toto ohromné číslo je kapkou v moři, navíc značná část kapacit padá na ochranu členů senátu, kteří mají při různých příležitostech nárok na doprovod městské gardy. Každoročně protékají přístavem doslova obrovské sumy peněz; finančník císaře Aurelia Ignacius Melito odhadoval hodnotu obchodů uskutečněných ve Vindana Portu na osm miliónů zlatých ročně. Samo město pouze z nich vyzíská každoročně takřka šest set tisíc zlatých, tj. šest milionů tolarů. Toto neskutečné číslo tvoří základ bankovnictví, jemuž se věnují zejména trpaslíci, ale i další kupci. (Město má ještě další příjmy ze zámořských kolonií, lovu perel a těžby drahých kovů na ostrovech).
Takové místo je samozřejmě rájem šejdířů a podvodníků všeho druhu, všemožní šarlatáni se snaží udat své pochybné zboží a kapsáři číhají na každém rohu. Zločinnost vůbec ve městě kvete hrozivým způsobem a obrat podsvětí a černého trhu tvoří ohromné sumy. Jednotlivé gangy mají rozdělené území a zločinecké klany, které kontrolují činnost podsvětí, nemilosrdně hlídají své zájmy a likvidují konkurenci. Klany mají různou podobu, od rodin až po obchodní společnosti. V jejich čele stojí baroni či kmotři, kteří nepřímo kontrolují obrovskou mašinérii zločinu, jež má daleko vyšší produktivitu než v jiných městech. Proto se ve Vindana Portu prakticky nedá existovat bez tělesných strážců a jejich počet bývá ukazatelem bohatství dotyčného. Dokonce i u překupníků v podsvětí a obchodníků černého trhu se na toto dbá; kdo si strážce nemůže dovolit, je společensky znemožněn a není důvěryhodný.
Ve Vindana Portu se schází lidé z celého světa včetně tak exotických návštěvníků, jakými jsou geoframijští nomádi, derrienští dhinni, riecainští Plavci či Lesní lid Levanty. Žije zde relativně dost Ledových barbarů a samozřejmě daleko větší množství Rangijarů. Údajně zde lze narazit i na torozonské renegáty či dokonce na skřety, samozřejmě jsou tu i temní elfové, ať už z Broerecu či z Rostrenenu.
Hierarchie podsvětí je velmi spletitá a konkurenční boj velmi tvrdý. To je zejména způsobeno neustálým přílivem desperátů z Argovie a Élidy, kteří utíkají před zákonem do městské republiky. Velké množství ke všemu ochotných zločinců stupňuje spirálu násilí až k samému vrcholu.
Jednotlivé bandy či gangy ovládají své regiony – ulice, bloky, náměstí či přímo specifická místa – přístav, tržiště atd. Těm šéfují tzv. kápové, kteří se buď zodpovídají vyšší autoritě (to jsou takzvaní poručíci), nebo musí alespoň odvádět ze své činnosti poplatky. Nad nimi pak stojí kmotři, kontrolující činnost jednotlivých band. Ti zpravidla disponují nátlakovými prostředky, skupinami osobních strážců, vyděračů a zabijáků, jimiž si vynucují poslušnost řadových gangsterů a řeší komplikovanější úkoly. Na vrcholu hierarchie stojí baroni, jimž se obecně říká titulem don. To jsou skuteční vládci podsvětí, jim se zodpovídají kmotři. Rukama těchto králů zločinu prochází miliony tolarů ročně, denně rozhodují o životě a smrti desítek lidí. Jednotlivé rodiny či klany se zpravidla sdružují podle příslušnosti k národu či oblasti původu, takže pro neznámého začínajícího zločince je velice těžké proniknout do struktur podsvětí. Prsty donů jsou velice dlouhé, sahají až do Senátu, ke špičkám městské gardy, do soudních struktur, do místních úřadoven městské správy.
Samostatnou kapitolu tvoří trpaslíci, kteří zde žijí v hojném počtu. Díky dlouhé symbióze jich mnoho již asimilovalo mezi lidi a samozřejmě to platí i v oblasti zločinu; nicméně existují i výlučně trpasličí gangy, zejména v Gemeru a Ostfoldu.
Ve městě vyvíjí své aktivity jedenáct obchodních gigantů, stovky menších kupeckých sdružení či cechů a tisíce jednotlivých kupců. V poslední době dochází k pokusům vzkřísit zašlou slávu Marazionské Hanzy, zejména ze strany senátorské rodiny Quinette.
Co se týče tajných organizací, jsou zde dozajista přítomny všechny: není pravděpodobné, že by některá z nich tak významné místo Východu vynechala. Tajné služby Ardahanu i Dariorita jsou v pohotovosti i proto, že ve Vindana Portu žije mnoho renegátů, uprchlíků či psanců, stojících v opozici k vládnoucím režimům. Tak například zde našel útočiště hrabě Hippolytus de Sobry či Eustachus ze Sarrelouis, vyhnaný syn vévody Damberta, který pochopitelně spojil své osudy se stranou Salfiorů v občanské válce. Zrovna tak dědic arcivévody Dagbreta Silného, lantkrabě Armantus de Bourbotte; žije v honosném domě na Germal-en-laye jako vážený občan, jakkoli město aktivně podporovalo protisalfiorovský odboj a nezdráhalo se přijmout odměnou území baronství Kalve a vikomtství Fermo, sousedící s hranicemi Vindana Portu. O ty se koneckonců dodnes vedou v senátu prudké spory, neboť zájemců o nájem lukrativních pozemků je více než je zdrávo. Rodiny di Baste, Belgioso, Lefiot, Quinette, Gillo, Larios a Pérard se už takřka dva roky o nájemní právo přou a nemohou se dohodnout.
Město má k potírání zločinu rozsáhlý aparát, který je však tváří v tvář takřka vojenské organizaci místního podsvětí téměř bezmocný. Jeho terči jsou pak zejména gauneři podnikající na vlastní pěst, kteří se nezřídka stávají oběťmi udání z řad organizovaných kolegů. Všudypřítomná korupce prorůstá všemi úrovněmi městské gardy, která je výkonnou složkou sil potírajících zločin ve městě. Stejnou měrou zasahuje vliv podsvětí k městským prétorským soudům a do všech pěti vindanaportských věznic včetně obávané Polvernské temnice. (Další vězení jsou Purkrabský dvůr v Cissei, určený prominentním vězňům, Kamenická věznice v Aversbergu, jejíž osazenstvo často lámalo kámen na stavby, Galejnický dům v námořním arzenálu, určený odsouzeným veslařům a Městská kartouza v Iktisu, největší „ústav“ svého druhu ve městě.)
Soudy jsou reprezentovány Soudním dvorem, v jehož čele stojí Nejvyšší soudce, zodpovědný senátu. Jemu k ruce jsou praetoři, řídící jednotlivé soudy. V těch pak zasedají soudní radové. Soudní palác stojí na náměstí Victrix v Chappelle. Celý aparát čítá i s písaři, úředníky (iudexes, executores) a soudními sluhy více než tři stovky lidí.
Městská garda je ozbrojenou složkou ve městě a má proto výsadní postavení. Post důstojníka gardy je dostatečnou zárukou života v dostatku; přesto někteří podléhají korupci ze strany podsvětí a získávají tak nezřídka velké sumy bohatství. Po městě se pohybují pětičlenné hlídky složené ze čtyř vojáků a seržanta, ozbrojené halapartnami a těžkou kuší. Město je rozděleno na oblasti, kontrolované jednotlivými strážnicemi, jimž velí důstojník v hodnosti kapitána, který má dva zástupce (poručíky) a další administrativní personál. Hlavní velitelství gardy je v Polvernském hradě, kde sídlí velitel gardy v hodnosti prefekta a celé administrativně-technické zázemí této rozsáhlé organizace. Jednotlivé oblasti gardy jsou jen částečně shodné s hranicemi městských distriktů.
Vindana Portus je díky bohatým zločincům prvním propagátorem tzv. jurisdes advocatorii, tj. obhájců u soudních sporů. To jsou právně vzdělaní jednotlivci, kteří se ujímají obhajoby movitých obviněných od doby, kdy veliký Domitius Coclito prokázal ve své slavné řeči oprávněnost tohoto jednání. Univerzita, na níž lze studovat právo, stojí v élejské čtvrti Favenbrun, neboť v Élidě je mnohem větší tradice univerzitního vzdělání než v Argovii. Z císařství také přicházejí lektoři a univerzitní mistři, zejména z Císařské univerzity v Ardahanu a Octaviánského vysokého učení v Sarthe. Založení městské univerzity roku 1055 a.l. bylo významným počinem tehdejšího dóžete Arcimbolda di Campioni a prvního rektora Luigiho Novaciana, po němž nese tento institut jméno (Novaciana). Dalšími ústavy jsou Vysoké učení lékařství a medicíny ve Favenbrunu, spravované Zlatou lóží a Námořní akademie v Alto Adige; v Thionu, na náměstí Aquarene stojí Akademie magických věd.
Co se týče vlastního správního systému, má každá vojenská oblast svého administratora, odpovědného zejména za vybírání daní. Úřadovny administratorů, vybavených titulem élektora, jsou vesměs spojeny se strážnicemi městské gardy. Součástí suity élektorů jsou i procuratores, prokurátoři, kteří vedou vyšetřování zločinů a posléze vystupují před soudci v úloze žalobců; a také koroneři, soudní lékaři ohledávající mrtvoly při podezření z mordu.
Městská garda v jednotlivých distriktech není přímo podřízena pravomoci élektorů, nicméně většinou s nimi spolupracuje a plní jejich přání. Koneckonců, élektoři jsou důležití lidé a příslušníci předních senátorských rodin, takže žádný soudný kapitán si to s nimi nechce rozházet. Nicméně občas se objevují i jiní ozbrojenci než členové gardy – takzvaná élektorská stráž, placená z prostředků příslušného administratora. Příslušníci této stráže většinou plní důvěrná poslání, svěřená jim élektorem. Někteří élektoři k tomu využívají vlastních či rodinných tělesných strážců, které pověřují úkoly státní (městské) správy, jiní si najímají žoldnéře z ciziny v zájmu zajištění jejich poslušnosti.
Městská Univerzita se zaměřuje jednak na studium práva (Coclitova kolej), které je její dominantní složkou, dále na architekturu (Sergiliova kolej) a na filosofii (Arcimboldova kolej). Zájem o studium je velký zejména na Coclitově koleji, neboť právní vzdělání je ve Vindana Portu zárukou spokojeného života. Takovou pozici jako zde nemají právně vzdělaní lidé nikde jinde v Argovii ani Élidě.
Krom míst v městské správě se příslušníkům nobility nabízí i uplatnění mimo hradby. Vindana Portus má v jižním a středním Marazionu celou řadu enkláv, zejména ostrovů; velký počet z nich je opevněn či slouží jako základna válečného loďstva. V čele těchto základen stojí administradoři s titulem governora (guvernéra), který je roven élektorskému. Ti mají stejné pravomoce jako élektoři, nebo i větší, protože jsou zároveň vojenskými veliteli daných míst. Mají nadřazené postavení vůči generálkapitánům jednotlivých flotil, nikoli však vůči admirálovi či viceadmirálům jmenovaným senátem. Také často mívají vlastní guvernérskou stráž, složenou z domácích strážců či najatých žoldnéřů, která v těchto případech plní spíše funkci policie či vojenské policie. Vojenské posádky na ostrovech nespadají pod gardu, nýbrž pod velení Admirality. Menší místodržitelství, která nejsou obdařena guvernérským titulem a neslouží jako základny válečného loďstva, spravují administradoři s titulem proctora.
Vindana Portus už dávno není jen město za hradbami. S rozmachem jeho obchodu a moci se pojí rychlý nárůst domů a obyvatel na předměstích. V současné době se počet lidí žijících mimo hradby odhaduje na takřka 50 000.
Vnější čtvrti, jak se jim také neoficiálně říká, se rozkládají na všech třech pevninských částech města. Za severní hradbou do Torunie leží souvislý pás předměstských čtvrtí. Nejblíže u břehu je čtvrť Telfs, osídlená rybáři. Zde jsou na břeh vytaženy velké rybářské lodice, které se pouštějí dál na moře. Na východním kraji jsou dílny, v nichž se šijí plachty a také stany. V pásmu Vandorg, nedávno získaném od vévody Toruňského, stojí smolné pece a uhlířské milíře.
Na Telfs plynule navazuje Gandolvo, které si dosud uchovalo převážně zemědělský ráz a tvoří ho roztroušené usedlosti statkářů. Avšak kolem hlavní silnice se již hromadí zájezdní hostince, karavanseráje a další atrakce spojené s cestovním ruchem. Ještě dále je vyvýšenina Halstagh, na níž se vypínají venkovská sídla boháčů a malé zámečky. K ní těsně přiléhá malý lovecký revír, užívaný Toruňským vévodou v době jeho pobytu ve městě.
Úplně na východě se nalézá rozsáhlá čtvrť Atrego, sahající až k řece. Zde zastavují často plavci připlouvající po řece, zejména ti s malými plavidly. Ráj pašeráků a černých obchodníků, rozsáhlý trh s nelegálním zbožím a vše co k tomu patří. Rozvoj Atrega v posledních letech, umožněný absencí zákonného dozoru, vyburcoval Senát k jednání o kontroverzním Zákonu o Vnější stráži, kterým se mají i předměstí postavit pod kontrolu státního aparátu.
Dvojčetem Atrega na druhém břehu je Camposo, sousedící s Deirou. Jeho rozměr je omezen řekou a Vardskými bažinami, takže narůstá do dálky podél Saverijské cesty. Platí totéž co o Atregu, jen klientelu z pochopitelných důvodů tvoří spíše Argovijci.
Béthunský břeh zažívá v této době nekontrolovatelnou expanzi. K hradbám přiléhající čtvrti Musora a Feronian, nesmírně zbytnělé zástupy utečenců během občanské války, už dávno nestačí pojmout davy zájemců. Tak vznikla Santská kolonie, rozsáhlý pás slumů pohlcující nové přistěhovalce. Z ní se už stihla vydělit Quillotta, přiléhající k Vardským bažinám. Má velkou důležitost pro pašeráky nelegálního zboží působící ve Vardském slumu ve městě. Další částí je Capmarill, rozkládající se kolem stejnojmenného náměstí. Vznikl z malé osady, která tu bývala dříve než ji pohltilo město.
Nová éra nastala po přivtělení sousedících panství Fermo a Kalve. Tyto rozsáhlé pozemky bývalých Salfiorovců dostalo město od krále Tarquida Duilia jako odměnu za svou nemalou hospodářskou pomoc. Zde vznikla složitá situace, neboť celá řada vazalů odešla spolu s pány, avšak ti s potvrzenou dědičnou držbou na svých statcích zůstali. Tito příslušníci nižší šlechty měli vesměs dlouhodobě dobré vztahy s městem, neboť příslušníci jejich rodin často hledali obživu v Městské gardě jako vyšší důstojníci. Jejich při významně pomohl i fakt, že současným prefektem Vindana Portu je jeden z nich, svobodný pán Gilbert de Sainte-Suzanne. Senát posléze rozhodl o tom, že dědiční vlastníci pozemků mohou na svých sídlech zůstat, pokud přijmou za lenního pána městskou republiku. Tento požadavek splnili všichni až na pány de Coille a di Ceracchi, jejichž další osud je předmětem jednání Senátu.
O uprázdněné pozemky se vede v Senátu prudký spor mezi několika nejvýznamnějšími nobilitními rodinami; každý chce získat svůj díl lukrativních držav do nájmu, když už senát rozhodl o jejich neprodejnosti. Nerozhodnutý status brzdí rychlejší rozvoj těchto území a dochází k divokému osidlování. Pouze kolem obou hradů – Ferma i Kalve – dochází k rychlejšímu rozvoji díky dosazení městských úředníků – proctorů. Okolí hradů tak v budoucnu vytvoří jakási vzdálenější předměstí Vindana Portu.